Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky po albu, které jsem do současných dní pořádně nevstřebal, přichází jeho nástupce. Rob Zombie, všestranný to umělec, vydává další kousek ze své béčkové dílničky. Titul se honosí sáhodlouhým názvem The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser. Nejen, že název desky je dlouhý, ale i pojmenování vybraných skladeb má slušný počet znaků. Ale to je v celku vedlejší, důležitá je náplň.

Trochu jsem se obával a hlavně zdráhal poslechu, neboť mne poslední deskou Rob zrovna nepřesvědčil. Je mi jasné, že první řadovce, kterou snad nemusím jmenovat, se už těžko něco vyrovná, tam bylo totiž všechno správně, každý tón, každý zvuk, prostě nadupaná deska po okraj. Pak se ta kvalita poněkud vytrácela (naštěstí hodně pomalu), až z toho vzniklo dílo o jedovatých krysách, které jsem vlastně od dob vydání (a následném sepsání recenze) neslyšel. Přišel čas vyklidit Zombiemu prostor a posvítit si na jeho další ujetou desku z katalogů béčkových hororů.

Novému albu předcházel podivný videoklip s lehce perverzním obsahem. Vážně jen lehce a spíše jen v náznacích, jelikož klip ke skladbě Well, Everybody’s Fuck in a U.F.O. je spíš parodický. Zajímavější pohled nenabízí pohled na dcerku Sherry Moon, jak lákají úvodní titulky, nýbrž samotná muzika. Ta mi svou strukturou připomíná vypalovačku Black Betty v podání Spiderbait. Jenže chytlavosti tohoto coveru nedosahuje, což je vážně škoda. Pořád totiž čekáte na nějaké rozproudění, ale neva. Jako vlaštovka je to, dejme tomu, dobrý kousek, který vlastně ukazuje, že autorova mysl je plná zábavy a střelených nápadů. Od desky pak můžete očekávat vlastně jen chuťovky.

Napjaté intro pomalu nažhavuje očekávání, které ne zcela naplní bezprostřední skladba Satanic Cyanide! The Killer Rocks On!. To mne daleko více ze židle zvedla následující věc The Life And Times Of A Teenage Rock God, která má naprosto všechny atributy Robových hitů. To znamená silný refrén, chytlavé melodie a svižný průběh. Jednoznačně nejlepší kousek z celé desky, dle mého skromného názoru. Pak už to Rob valí v klasickém střihu, kterým si u mne zas laťku trochu přizvedl. Deska sype celkem rychle, což je vzhledem ke krátké (půlhodinové) stopáži pochopitelné. Na albu ještě najdete dvě intermezza, která poslech trochu uvolňují a zároveň připravují pro další výpady. Obecně vzato je deska poskládaná perfektně.

Tahounem alba je, samozřejmě kromě Robova hlasu a umu pro silný refrén, kytarista John 5. Jeho způsob hry je prostě úžasný. Tenhle chlapík mne fascinoval už ve spolupráci s Marilynem Mansonem, kde jsem ho vlastně poznal. Poslech několika sólových desek je rovněž něco povznášejícího, ačkoliv jde o instrumentální kusy. Prostě ho poznáte a nelitujete. Rockový duch amerického střihu se tak pěkně ocitá ve vašem obýváku, navíc když do toho Rob Zombie řve ty svoje hororové výlevy, je to zkrátka fajn. Album si ve výsledku nevede vůbec špatně a jsem rád, že přizvedlo můj uhasínající zájem o autorovu novou tvorbu. Vedle klasického rocku ve šlapavém rytmu se tu válí ještě množství detailů a fíglů. Jednotlivé skladby jsou různorodě obohaceny o všelijaké špeky. Nejde jen o škálu efektů na Robův zpěv, ale i různé nástroje, kde především klávesová sekce slušně válí.

Ačkoliv je deska svým způsobem obyčejná a vesměs průměrná, čiší z ní radost a zábava. Je z ní vyloženě cítit takový ten příjemný odér od srdce odvedené práce. Všechno je upřímné, nikterak nabubřelé a nedej bůh pozérské. To je pocit, který mi dojmy statečně zvedá. Samozřejmě, že bych mohl rýpat a lamentovat nad některými nepovedenými refrény, ale co už. Zase to ukazuje desku v její holé přirozenosti, což je mi obecně sympatické.