Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deathspell Omega a všeobecně kapely podobného formátu nemají své pozice vůbec jednoduché. Ohromujícím progresem a bravurním muzikantstvím ukazují směr dalším generacím i svým současníkům. Někteří se inspirují a podobným způsobem pak expandují. Jiní (a těch je daleko víc) se vyhřívají v záři, kterou tyto veličiny za sebou nechávají. Je politování hodné, když se sama legenda vrací ke kořenům. Někdy je ještě smutnější, když se vydá na své cestě tam, kam se nikomu nechce. Přičemž se rádo zapomíná, že právě pro nečekané kroky byla kdysi uctívaná. Holt stárneme a máme raději své jisté, než abychom se vystavili riziku, že se po nás bude chtít něco, co nás vytáhne z našeho komfortu. Zatím přemýšlím, do jaké skupiny hybatelů zařadím The Long Defeat, a do které party příznivců patřím já. Nová deska nezmarů z Francie je tentokrát přijata velice rozporuplně. Je dobrá, nebo špatná? Laciná nebo naopak bohatá?

Jedno je jisté. Baví mě objevovat skrytá i neexistující kouzla dlouhé porážky. Nalézám, občas tápu… Chybí mi dřívější novost a mnohdy zarputilá neústupnost. Desky DsO měly dar rozhodit posluchače, nic mu neusnadňovat. The Long Defeat dává všechno na talíři zabalené v líbivém celofánu. Chtělo by se říct, že se DsO pustili na cestu přístupnosti, jednoduchosti, ale také výpravnosti. Po krátkém rozkoukání se s prohlížením doprovodných obrázků v bookletu a pokusů pochopit lyrický obsah nahrávky, mi dojem z lacinosti a přímočarosti ukrojila radost z dobré muziky. Ta už nešokuje teatrální divokostí či disharmonickými výjezdy do světa jinotajů. Vše v klidném módu cestuje tu po okraji, tu se ponoří do hloubky. Příjemné melodie s jasnou linií chápu jako přirozený vývoj, nastolený z dnešního pohledu jedinečného Paracleta. Už tam do blackového vesmíru vpadly post-rockové, djentové a podobné oscilace. Můžeme vzpomenout na předchozí The Furnaces of Palingenesia, zavzpomínat na geniální Kénôse pro hloubku či Drought pro vzdušnost.

The Long Defeat je počátkem nové cesty. No, mnoho nového z desky necítím. Vše navazuje na předchozí kroky. Podstatné tedy bylo nastoleno. Nyní se spíše rozvíjí některé z dříve naznačených cest. Vnímám rockové nuance. Odlehčenost. Přívětivost. Bohužel si všímám duchovního ústupku stran srozumitelnosti. Kde se dříve pouze naznačovalo, kde věty končily nedořečené, tam se nyní mluví jasnou řečí. To je dle mého názoru největší slabinou nové desky DsO.

Druhou slabinou je angažování pěveckých hostů. Hlasy všech pánů mám moc rád. Jak by taky ne! Jejich hlasy jsou však natolik originální, že v momentech, kdy zpívají, zní deska jako z dílny jejich domovských kapel. To nepobírám. A to nebyli pozváni pouze na pár štěků. Zejména Mortuusova role je na roveň Aspovi. Od doby, kdy do DsO Mikka nastoupil, beru jeho hlas jako poznávací značku kapely. Není to pouze geniální basa s ještě lepší kytarou, co činí z DsO jednu z nejdůležitějších kapel blackového světa. Je to i hrdelní zpěv tohoto čertovského Fina.

Když se letmo poohlídnu po jednotlivých kompozicích, rozlišuju jejich přínos docela jasně. Úvodní, dvanácti minutová Enantiodromia nejen desku otevírá „novým“ myšlenkám. Zároveň představuje epickou tvář díla. Ukazuje to nejzajímavější, co současná DsO dokáže nabídnout. Výše zmíněné teatrální vokální kreace příjemně korespondují s bravurní rytmikou, ve které vládne basa s bicími nástroji. Pod nimi pak tancuje upozaděná kytarová linie. V efektech slyším doznívání The Furnaces of Palingenesia. V následující Eadem, Sed Aliter se pracuje s pochodovým rytmem, kolem kterého trylkují vzletné vyhrávky a pumpuje hlasitá basa. Vypravěč pokračuje ve svém příběhu lidského pádu. Skladba postupně doslova víří frenetickým vírem. Tempo se mění v peklo. Blasty se střídají s pády do pomalé pasti, aby se pak rozjančila v šamanském tanci. Titulní skladba nabízí poněkud klidnější zážitek připomínající starší doby. Scénář s neklidnou rytmikou s dominantní basou zůstává nezměněn. Pouze kytarové (dis)harmonie dokreslují decentní syntezátory. Ty celku dodávají onen zdánlivý klid. Pozornému nemůže uniknout vrůstající hněv doutnající pod povrchem. Do výbuchu vzteku kapela propašovala bezbřehý smutek. Předem jasný prožitek je tím pádem nejistý. Konec skladby představuje jistý vzdor nebo oslavnou prohru?

Zřejmě nejzběsilejší momenty nabízí předposlední Sie Sind Gerichtet! V ní zazní vedle blasfemických sypanic všechno, jen ne bolest. Škoda, že místo Mortuuse skladbu nenazpíval Mikko Aspa. Mortuus svým typickým skřípotem táhne Sie Sind Gerichtet! někam k Funeral Mist. Rovněž nerozumím skandování v refrénu. Rozumím následujícím vyhrávkám a opět podivínské rytmice. Tam jsou DsO doma. Závěrečnou skladbu Our Life Is Your Death asi nebudu mít rád. Hostující M. se sice hodí k její chytlavosti ve stylu Mgla, avšak na poměry DsO se jedná o totální propad. Vlastně se v ní nic neděje. Kde se rozjede v začátku, tam i končí. Čekal bych vyvrcholení. Možná i otevřený konec. Takto se pouze rozbředle cosi naznačí, ale rozhodně neburcuje k dalším poslechům a už vůbec ne k očekávání věcí budoucích.

DsO vnímám jakožto srdeční kapelu. Jejich nahrávky posouvaly můj hudební vkus a mnohdy pokoušely mou trpělivost stran otevírání nových směrů. Nejen metalových, ale i filozofických a duchovních. The Long Defeat zatím do pomyslného žita nehážu, ale nevím, jak dlouho vydržím. Slabiny vnímám, nejsou však natolik silné, aby převážily na pomyslných vahách ohromující momenty, kterých je novinka plná. Abych se vrátil k začátku, zatím nevím, zda hodnotit The Long Defeat jako úlitbu masám, nebo cestu, po níž se mi zatím nechce vydat.