Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ze zoufalství dal jsem se na black metal. Stalo se to celkem přirozeně, kdy při dumání nad tím, do čeho se pustit, skočila mi do mailu informace o nové desce polské kapely Dominance. Dominance? Neznám. Tříčlenná posádka ve složení Witchfucker, Hellcult a Impaler zaváněla nějakou vyloženě legrací a když jsem si ještě začal pročítat tracklist, kde se to hemží lidskými holokausty, bitevními poli a smrtící zimou, měl jsem zato, že nastal čas oprášit všechny své vyzkoušené sarkasmy a starou dobrou ironii, protože jinak se k tomu postavit nelze. Witchfucker? Je tohle dneska ještě možné? Asi je. Na druhou stranu když člověk pozoruje výkony té naší vlády národní katastrofy, říká si, že možné je naprosto všechno.

Dominance, jak už jsem napsal výše, je nová kapela, nová od roku 2019. Nicméně její členové noví nejsou a není zas až takový problém zjistit, že za sebou mají různě propletenou historii v kapelách už ukončených i aktivních, z nichž můžeme jmenovat Raped Christ či Mörtalist. Letmý náhled skončí vždycky u black metalu, ale celkem pravidelně tím black metalem prosvítá metalová klasika, což bude platit i u jejich aktuálního alba, ale k tomu se ještě dostaneme. Zmíněné zkušenosti všech členů Dominance mají vliv na jedno, a to na suverenitu muziky jejich současné kapely, protože pokud jsem na začátku chtěl všechno ladit do sarkasmů a ironií, tak to, že výsledkem je čistý respekt, má kořeny právě v tomhle. Jejich novinka s tím dlouhatánským názvem je všechno možné, jen ani náhodou nesmělá prvotina mladé začínající kapely.

Co je vlastně jejím obsahem? Black metal. Osm skladeb a třicet minut zuřivého black metalu, který nehledí na ztráty, jede jen tou nejvyšší rychlostí, štěká, kouše, vrčí a mete všechen bordel ze své vlastní cesty na stranu. Je to ten druh black metalu, který má v sobě silně zakořeněné DNA starého dobrého thrashe, jen je ještě rychlejší, přímočařejší, s ostřejším vokálem a lehkým nádechem síry. Mezi řádky jste si mohli přečíst to, co pro jistotu ještě dodám, že v jejich muzice není žádné místo pro novoty, žádné disharmonie, žádná atmosféra, žádné kulty ani okulty, žádné tajnosti a blízkovýchodní filosofie, byť jistým filosofickým přesahem a hledáním vnitřní harmonie se kapela ohání. Může být a může to být cesta. Nebo si můžete vybrat jen čirý vztek, zuřivost, válku, smrt a agresi.

Velkou výhodnou desky je za mě její krátký hrací čas, protože její přímočarost má samozřejmě dopad na to, že časem by se podobná produkce začala přejídat. Jenže třicet minut je přesně ta správná dávka, u které lze s chutí vydržet, čemuž napomáhá i to, že kapela se vyvarovala jakýchkoliv pokusů o přesah nebo úkrok stranou, které nevím, jak by dopadly a jak moc by případně narušily spád desky. Svému řemeslu rozumí, hraje ho na jistotu, přehledně, žánrově čistě a dostatečně srozumitelně i pro posluchače, který (tak jako já) ten black metal nikdy úplně nemusel. Samozřejmě je nanejvýš spravedlivé dodat, že nic nového se nevymyslelo a že kdybych dal poslechnout jednu skladbu kolegovi Bhutovi, položil před něj tužku, papír a řekl piš, dá dohromady minimálně dvě á čtyřky kapel, které hrají něco stejného nebo hodně podobného. Začít můžete klidně u Marduk.

Nic dalšího ale album a jeho poslech nelimituje, a to ani zvuk, který se dá poslouchat celkem důstojně, ani obal, který k tomu tak nějak sedí. Skoro to vypadá, že všechno je na svém místě, logo správňácké, nábojové pásy kolem pasu, lebka nad hlavou. Ty jo, překvapuju sám sebe.