Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decoherence - Unitarity

DecoherenceUnitarity

Victimer8.10.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / industrial flow
VERDIKT: Hnusně tlusté dráty trčící z pletiva, plus nevlídné vyhlídky na oblohu, kterou halí hustá industriální tma. Je tu druhá deska Decoherence.

Můj vztah k Decoherence není nijak vážný, spíš takový vlažnější. Každým okamžikem ale nabývá na síle a ukazuje, že si můžeme být mnohem bližší. Vše tomu nasvědčuje, protože kořeny kapely lze dohledat v těžkopádném mixu děsivě industriálního soukolí a blackmetalové disharmonie. Právě zde pak pramení podstata všech podobností, které je třeba v souvislosti s Decoherence zmínit. Jako nejpravděpodobnější se jeví spojení erudovaně zarezlých jmen jako Blut Aus Nord, P.H.O.B.O.S., popřípadě Red Harvest. Decoherence nedávno vydali své druhé album Unitarity a jejich odvaha je na vyšším levelu, než předvedl debut. Na něm se do celé problematiky teprve pronikalo.


Unitarity představuje další krok a ten je znát. Přesto se ale zase nacházíme v důvěrně známém prostředí. Naše dýchací cesty jeví známky přidušení, je v podstatě nedýchatelno, nad hlavou pluje hustá clona kalného rána a v hlavě ještě kalnější kocovina a smutný dech pijáka. Na plátně představ se promítá něco na způsob děr v paměti i existence celkově. Unitarity jede na vlně blackmetalového odcizení, jeho industrializace a trochou volnějších témat k nabrání čistého vzduchu. Hned další zastávka je ale barel s kalem a je otázkou, kdo v něm dokáže vidět cosi zajímavého nebo vlídného. Kdo byl již v minulosti tímto virem nakažen, bude schopen porozumět víc, zbytek populace najde v barelu kulové.


V jednotě je síla a hudba Decoherence drží až nepěkně při sobě. A chce se otevřít jen velmi poskrovnu, její mechanismus zní uzavřeně a neprodyšně. K bližšímu setkání industriálního druhu je zapotřebí vstupního kódu, který není určen každému. Až po jeho správném zadání se Decoherence začnou tvářit přívětivěji, což v překladu znamená asi tolik, že místo špachtle mezi žebra inkasujete klacek pod nohy. A ten se stejně musí překročit.

 


V tomto ohledu je přístup Decoherence minimalistický. Až po průniku přes všechny nástrahy jednolitosti je materiál alba Unitarity snesitelně proměnlivý. Ve finále je to slušná žánrová deska, která je schopna si vás svou podivností podmanit. Stejně tak ale ukáže pár nedostatků. Kompozičně fádních, nedotažených nápadů, a pak až zbytečně poschovávaných těch, co bublají o patro níž. Do budoucna si myslím, že dojde k jejich probuzení a vlastně by bylo zklamáním, kdyby se tak nestalo. Pod tím masívním válcováním se mnohdy dějí opravdu zajímavé věci. Za ten čas strávený nad nahrávkou je slyším víc než dobře.


Baví mě zvuk. První pocit zarovnaný do jedné linie je dán za vinu hudební poloze kapely, skutečnost není příliš nahlas, nerve bubínky a mění se v solidně opečovanou a dynamickou záležitost. Unitarity je deskou o temnotě. O průmyslové noci s častým pohledem k noční obloze. Osobně mám k podobným věcem blízko a velmi rád pak podstupuji průzkum a možnosti srovnání. Decoherence zatím nestojí úplně v první linii, ale vedou si dobře. Navíc, jak jsem zmínil, je v nich ještě víc, než nám prozatím odkrývají. Unitarity je vhodným tipem pro všechny blackmetalové astmatiky. Respirátory s sebou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky