Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na tomhle promáči z Polska byla nejzajímavější domluva, která tomu všemu předcházela. Aniž jsme teda tušili, co nám vůbec přijde a na čem se celou tu dobu domlouváme. S trochou nadsázky asi tak: „Mám tady jedno album, pošlu vám link.“ „Link neposílej, jsme ulinkovaní.“ „OK, tak pošlu cédo. Napíšete to?“ „Napíšeme, v pohodě.“ „A za jak dlouho?“ „Normálně, tak do měsíce.“ „Ale poštovný je drahý.“ „V pohodě, tak nic neposílej.“ „Hmmm ... a určitě to napíšete?“ „Jasně, napíšeme.“ ...... dalších několik e.mailů ...... „Tak domluveno. Ale napíšete to, že jo?“ „Jasně, napíšeme.“ „OK, tak posílám.“

No a došlo nám tohle. Dva roky stará deska, což je v kontextu doby dostatečný čas na to, aby jeden zapomněl i na výbornou desku své oblíbené kapely. Nicméně Doomster Reich z polské Lodže zatím jinou dlouhohrající nahrávku nemají - tohle je jejich debut - a loňské EP je tak trochu sbírkou coverů, ze kterých ovšem leccos vysvitne. Ale k tomu se ještě dostanu. Chci tím říct jen to, že pokud máte prostor a chuť se touhle kapelou zabývat, album The League for Mental Distillation je tím správným krokem jak toho dosáhnout. Bez ohledu na jeho stáří. Jo a mimochodem, ten zelenočervený flek na obalu je žába.

Doomster Reich se žánrově pohybují někde na pomezí starobylého metalu a doomu a svou produkcí se zcela nepokrytě vracejí po časové ose kamsi do osmdesátek (Pentagram, Saint Vitus,…) a v důsledku ještě o jednu dekádu dál (samozřejmě Black Sabbath). Právě tohle pokukování po starých vzorech je prvním a v případě většiny prvotin i obecně platným nedostatkem, který u téhle desky celkem zásadně narůstá a vzbuzuje řadu otázek. Tak třeba proč? Proč mladé tvůrčí kapele stačí pouze opisování už dávno napsaných not?

Druhým nedostatkem, opět poměrně typickým pro první desky, je nevyrovnanost materiálu, který pak vytváří dojem sbírky všeho, co se zrovna povalovalo po zkušebně. Klasická skladba vedle instrumentálního jamu pochybného stavu mysli. Jasná kopírka Black Sabbath a pak pokus o vlastní psychedelickou vizi. Nelogické změny tempa skladeb, změny nálad, nesourodá sbírka riffů a co kus, to trochu jiný přístup. Což ani tak neberte jako kritiku (mladé kapely se prostě hledají), jako spíš návod, jak k nahrávce přistoupit a co v ní určitě (ne)hledat.

Zajímavé na tom všem je, že při prvním poslechu mě první skladba John Woe příjemně překvapila (moc jsem toho nečekal) a vlastně do teď mě celkem baví. Inspirace? Jasné, diskutovat o nich netřeba, ale stejně tak bych tomuhle songu nerad upíral pokus o vlastní život. Druhá položka už je tak trochu kočkopes všech výše uvedených vzorů, kterého navíc (i při dobré vůli) potápí zbytečně afektovaný zpěv, ale částečně zachraňuje závěrečné kytarové sólování ne nepodobné Iron Maiden. Prostě zmatek.

Pak už se to veze. Jednou rychleji, i když zemitě a těžce (Comfort of Conscious Demise), na konci roztahaně a nezajímavě (přes třináct minut dlouhá psychedelie In Storms), a mezi tím ... prostě někde mezi tím. Příkladem budiž skladba Pornozopher’s Dream, která si z uvedených ingrediencí nemůže vybrat jednu hlavní a tak lepí dohromady všecko se vším. Místy nápaditě, místy marně.

Doomster Reich nelze upřít to, že sem tam umí sázet riffy pěkně jeden za druhým a že umí snad i přesvědčivě křísit ducha starých časů. Jenže nehledají ani vlastní cestu, ani vlastní zvuk, a veškerou snahu směřují do maximálního přiblížení se tomu, co už vymysleli jiní a co pro ně nejspíš představuje vrchol všeho. Tomu v důsledku přizpůsobují i vizuál a v neposlední řadě naivní název kapely. Pro zábavu a dlouhej kouř - proč ne. Jenže takových je hodně a poslední dobou ještě o něco víc. Roli nadšených plagiátorů jim bohužel nikdo neodpáře.