Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decompose To Ashes - Pod plameny Severu

Decompose To AshesPod plameny Severu

Bhut11.12.2024
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Precizní blacková masáž, která pod krustou svědomitého chaosu ukrývá drahokamy pestrosti a nápadité rozmáchlosti. Doporučuji.

Chce se až říct, že se z nicoty a prachu za mostem z lebek pod plameny severu zrodilo těleso Decompose To Ashes. Pod lyrickými patetickými kličkami se ukrývá hned několik titulů skladeb a zejména je v nich uschován název alba jako celku, tedy Pod plameny Severu. Ohnivá, temnotou prostoupená slovíčka dávají tušit, že black metal nebude daleko. A jakkoliv se může vaše očekávání naplnit předpoklady, předsudky, či jinak předsunutými závěry o kapele, tak věřte, že to dílo není vůbec, ale vůbec žádná bída. Ba naopak, zasluhuje zanícenou pozornost.

 

V momentě, kdy na vás vysolím jména autorů, tak vás lapí jasné očekávání a zainteresovaní jistě vyčmuchají i směr, kterým může nahrávka vykročit. Jenže, tyhle kratochvíle si ještě na chvilku uschovám a vynasnažím se ze sebe vyklepat osobní pohled a vjem.

 

Decompose To Ashes, respektive nahrávka Pod plameny Severu už v samotném přívětivém a žánrově adekvátním úvodníku Bouře plamenů vyklestí drobné stezky, aby se naplno mohla ukázat ve své plné kráse a síle, což je hned další věc Slyš jak umírám. Jak poetický název, že. Ne, nebude se tu bědovat v rytmech depressive suicidal black metalu, ale pojede se v hrubozrném blacku. Otitulování onoho dějství slůvkem chaos budiž šlechtícím stavem, který může vykouzlit v mnohých hlavách zmatení, avšak bystré a blackem ošlehané ucho zachytí styčné body a důležité prvky, o kterých si ještě povíme. Mohutný lomoz arcizlého mudrování uhání dál a v každé další skladbě přinese drobnější obměny a prvky obohacující charakter jednotlivých písní. Teprve až závěrečná uzavírací věc Návrat života uklidní rozjařené živly po silnější půl hodině masivní produkce. Vše je černé, temné a mysl touží po něčem lehčím. Onen čas je důmyslně zvolená délka takového burácení a láteření, neboť decimování dosáhlo maxima.

 

 

Může se možná zdát, že můj popis vyznívá v neprospěch barevnosti alba. Je to sice, vskutku, solidní smršť a průplach, jak se sluší a patří, jenže to by v tom byl čert (nebo éterický anděl?), aby tato kapela nepřinesla nic obohacujícího. Musím určitě vypíchnout správně blackově podchycenou hru bicích a jejich syrovější zvuk, který mi do celkové stylizace perfektně usedl. Jsou svým způsobem primitivní, ale ne tolik, aby se člověk nudil, ale dokáže v nich najít příjemné zalíbení, přestože pozornost tento nástroj vyloženě nestrhává. Dominanci zcela zaručeně přejímá vokál, když nadejde jeho chvíle. Jedovatý, ďábelsky úlisný, mrtvolný a poctivě nesrozumitelný, což vám nápadně začne připomínat jistou veličinu, která již ukončila činnost. Za moment si její identitu odkryjeme. Třetím prvkem naší konkláve jsou strunné nástroje, bez jejichž důsledného budování atmosféry a patřičné nálady by celé dílo notně klopýtalo. Zde v tom vidím jasnou vizi a vykalkulované závěry. I roztodivné ohýbání zvuků kytar a podbarvování takovými prvky jednotlivé pasáže se ukazuje jako zdánlivě zastřený činitel, který však utváří jedinečné kouzlo toho kterého momentu. A když vám řeknu, že tu jsou tympány, musí vám naskočit alespoň dvě kapely tuzemské scény, abyste mohli kruh uzavřít.

 

 

A teď už nebude překvapením odtajnění a dovysvětlení dílčích úloh. Tedy, pokud jste si je již nenastudovali v pravém sloupci, že ano. Nuže: kytara a baskytara – Wlad (též třeba Origin Of Infinity), bicí – Leviathan (ano Levi z Dead Maggoty Productions, či bubny v Origin Of Infinity), zpěv – Honza Kapák (no jasně, Avenger, dnes tedy Bohemyst) a tympán – Silenthell (konečně Master’s Hammer, dále také Sukkhu). Takže teď můžu úplně natvrdo říct svůj osobní vjem, a to je to, že kdyby Avenger byla čistě blacková a zlejší kapela, tak by zněla jako Decompose To Ashes. Tuhle myšlenku ve mně živí zejména zpěv a užití tympánů. Jinak jde samozřejmě o jiné vnímání žánru a nutno říct, že osobité, svérázné a příjemně zemité. Takže tady máte moje doporučení a samolepku jako od Pohlreicha.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky