Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V této době by se asi čekalo, že vznikne recenze na aktuální Diamond Eyes, v pořadí šesté studiové album Deftones. Nicméně jsem se rozhodl vrátit do doby před deseti lety, doby, kdy mně bylo patnáct..., a kdy se mi poprvé dostala do ruky deska White Pony.

Deftones měli již za sebou dvě studiová CD; první Adrenaline, syrové, dravé, zavánějící právě populárním nu-metalem, ale přesto zdařilé. Druhá studiovka Around The Fur vzbudila zájem podstatně větší. Na desce je znát intenzivnější práce kapely, songy jako „My Own Summer (Shove It)“ a „Be Quiet And Drive (Far Aqway)“ se začaly hrát v rádiích, Mtv a o Deftones se začíná vědět. Klasické pojetí z první desky je vystřídáno odklonem k alternativnímu střihu, střídají se rychlé a pomalé pasáže, Chino Moreno si víc hraje s hlasem, objevují se samply Franka Delgada - deska naznačila cestu, jejíž naplnění se mělo objevit v roce 2000.

White Pony vyšlo 20. června roku 2000 za obrovského očekávání kritiků i fanoušků kapely (originální první vydání obsahuje 11 songů). Úvodní „Feiticeira“ jakoby navazovala na předchozí tvorbu, tvoří pomyslný most - hned druhá věc „Digital Bath“ ale dává všemu předešlému zapomenout. Melancholická a snivá nálada písně vás zaručeně odnese někam jinam, daleko od všeho. Následuje prudké vržení zpět do reality - při „Elite“ mám pocit, že jedu po tobogánu plném žiletek.....a v podobě „RX Queen“ přistávám v poklidných vodách bazénu s modravou vodu a odpočívám... Deska pokračuje v podobném duchu, rychle střídá rytmus, ale přitom neztácí na dynamičnosti. Rozhodně nenudí, v každé písni, v každé minutě každé písně se objevuje něco nového, stále vás překvapuje a poutá vaši pozornost. Bicí jsou místy dost rafinované, zcela jiný zvuk dává desce již stálý člen kapely Frank Delgado; vedle Stephena Carpentera se kytary ujal i Chino...

Závěr alba patří pohodičce „Passenger“, kde hostuje Maynard James Keenan z Tool, a naprosto dokonalé, mé nejoblíbenější „Change (In The House Of Flies)“, která mě i po deseti letech dostává... Zcela poslední song je „Pink Maggit“, kde tepot srdce odbuší poslední vteřiny tohoto skvělého počinu.

Deftones na svém třetím albu podstatně zvolnili, ona dravá syrovost známá z Adrenaline se objevuje jen v náznacích, deska je víc snivá a melancholická. Donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

Deska White Pony je zcela skvělým, inovativním počinem ve světě alterntive metalu, kterou vyvrcholila mnohaletá práce všech členů kapely. Deftones patří k vzácným výjimkám, kde se potkává nadšení kritiků a recenzentů se značným komerčním úspěchem. Mají zvláštní místo v mém hudebním srdci...