Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trochu jsem se teď zarazil, protože aktuální, devátá studiovka Deftones mě donutila bilancovat a vůbec si nemůžu vzpomenout, jestli se tak stalo i někdy dřív. Asi je to poprvé. S touhle kapelou to mám tak, že snad kromě prvních dvou desek, které ke mně přišly více méně současně, všechny další přicházely tak, jak plynul čas. Ono to vypadá jako úplná banalita, ale když se nad tím zamyslíte, má to svou hloubku. Zvlášť v době, kdy si za pár minut můžete stáhnout celé diskografie v podstatě jakékoliv kapely a během jednoho týdne naposlouchat všechno, co té kapele trvalo vymyslet roky a většinou desetiletí. Žít vedle sebe a mít v sobě vzpomínky na každou novou desku je zážitek, který se nedá koupit za žádné peníze.

Novinka Ohms s sebou nese spoustu jistot, nějaký ten návrat do historie i malý krůček dopředu. V tomhle ohledu je v ní vše, i když upřímně mám pocit, že udržení status quo převažuje nad progresí za každou cenu. Budiž. Zvláštním způsobem se dřívější jistoty a nový pohled prolíná na artworku, který má na svědomí opravdu dlouholetý spolupracovník kapely Frank Maddocks, s nímž Deftones spolupracují už od White Pony (2000). Řeknu to tak - Deftones mají jedinečné obaly alb, hodně netradiční, v žádném případě laciné nebo plné žánrových klišé. I ta lebka na eponymu z roku 2003 je v jejich podání úplně něco jiného než tradiční metalový pohled na věc. Pokud by vás to zajímalo, tak moje nejoblíbenější obálky jsou ty k poslední desce Gore (2016) a předchozí Koi No Yokan (2012). Obal k Ohms je pak asi ten nejodvážnější, s jakým kapela kdy přišla (podobně na tom byl svého času obal k White Pony) a nabízí celou řadu otázek, co je za ním skryto. Včetně třeba spekulací nad tím, že jde o poctu Chi Chengovi. Každopádně někdo si dal tu práci a dal světu vědět, že na obalu je těch teček celkem 12.995 a dokonce kolem toho běžela kampaň pro fanoušky „kup si tečku“. Peníze pak šly na dětskou nemocnici a humanitární nadaci. Má to smysl? Já bych řekl, že jo.

Z jistého pohledu návratem do historie je zlanaření Terry Datea coby producenta, s nímž Deftones naposledy spolupracovali v roce 2003 na svém čtvrtém, eponymním albu. Tuhle informaci jsem si přečetl až dodatečně (myšleno po celkem intenzivním naposlouchávání Ohms) a aniž bych chtěl nějak machrovat, právě desku Deftones mi novinka připomněla nejvíc. V čem? Řekl bych ve dvou věcech, které spolu do jisté míry souvisí. Předně se mi do alba těžko dostává, je zvláštně uzavřené, bez jasných hitů a záchytných bodů. Působí sevřeně a pokud něco vyčuhuje ven, je to výjimka. V roce 2003 byla touhle výjimkou skladba Minerva, absolutní pecka a jedena z nejlepších skladeb, co kdy Deftones dali dohromady (zkuste klip ZDE). Tentokrát je to titulní song Ohms, který je taky naprosto skvělý a má všechno, co definuje tuhle jedinečnou kapelu. Ale to je vše. A není to málo.

Zbytek desky, tedy vlastně skoro celá deska, si žádá trochu času a trpělivosti, což se v dnešní době může zdát jako nedostatkové a velmi vzácné zboží. Tím líp. Aspoň to člověka donutí se zastavit nebo aspoň zpomalit. A taky zamyslet. Album Ohms je k tomu předurčené a možná právě v tom je největší jeho síla. Nedává se zadarmo, byť při letmém doteku vypadá přesně tak, jak jsme u Deftones zvyklí - jejich zvláštně zasněný, melancholický metal jako jednoznačně identifikovatelné znamení je naplno rozehrán i zde. Příjemně houpavé riffy, Chino Moreno rozezpívaný do neskutečné šíře, lehce nervní rytmika, to všechno tady je, ale nic z toho nevyčnívá. S výjimkou poslední skladby žádné ultra hity, ale poctivě budovaná atmosféra, poctivě vystavěné skladby. Stejné zbraně jako vždy a přitom natolik odzbrojující. Jediná něco jako novinka je brutálnější zvuk kytary, na kterou Stephen Carpenter natáhl devátou strunu. Nejslyšitelněji je to znát ve skladbě Error, ale víc než zajímavost to není.

Protože kouzlo desky není v počtu strun. Kouzlo je v atmosféře, náladě a v kontrastech. Právě ty se asi nejvíc projevují ve dvojici skladeb Pompeji a This Link Is Dead. První z nich je závan skutečně lehké, zasněné skladby na desce (podobně jako Headless), ta druhá všechno strhá, je ostrá a nervní, škrábe po tváři (trochu odkaz na White Pony). A mezi nimi vesmír zvuků a velká chvíle pro Franka Delgada. Nenapadá mě moc kapel, které by dokázaly něco podobného. Vlastně mě nenapadá žádná - nejsou žádní druzí Deftones, žádní následovníci.

Pokud mi něco vyloženě nesedí, je to hodně komprimovaný a unavující zvuk z dílny cenami ověnčeného Howie Weinberga, který s nimi dělal nejen předchozí album Gore, ale taky Saturday Night Wrist (2006) a ikonickou desku Whity Pony (2000). Deftones nikdy na poli přirozeného a vzdušného zvuku nevynikali (a přitom by se k jejich produkci tak hodil!) a ani tentokrát se nikam neposunuli. A je jedno, jestli má výsledek na svědomí Weinberg nebo dříve podobný zabiják dynamiky Ted Jensen. Unavující, byť silně profi jsou desky od obou.