Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pobaltské země už mnohokrát potvrdily, že jsou domovem řady zajímavých hudebních projektů. Co do počtu jich nejsou masy, ale třeba takoví Neglected Fields svého času zasvítili silou komety. Z posledních novinek jsem si všiml lotyšské bandy Frailty, která vydala své třetí album nazvané Ways Of The Dead. Kapele trvalo pět let, než zplodili nástupce druhé řadovky Melpomene. To je docela dlouhá doba, což by mohlo naznačovat silný matroš. A tak se tedy vrací vyzbrojeni artefakty země omývané studeným Baltem a snaží se dát na odiv svoji sílu a hrdost.

Jestli se dá v jejich hudbě najít něco osobitého, pak jsem to pravděpodobně nenašel. Spíš se mi zdá, že Frailty jdou s křížkem po funuse. Budují něco v místech, odkud už ostatní odešli a zůstávají tak mnoho kilometrů za současným děním. Bohužel se ani nechytají záchranného kruhu, kterým by mohla být jejich domácí kultura a tradiční umění.

Naopak se drží poměrně nudné formy doomu opírajícího se o deathový growling, nechybí občasné výlety za hranice zmíněných stylů a hrají tak, aby nikoho neurazili. Z toulek mimo svůj rajón si přinesli lehký dotek blacku, který rychlostí sobě vlastní vyjadřuje falešné úmysly, jinde se rádi přimknou k melodické tváři smrti. Skladby však nenabízí příliš nápadité ztvárnění hudebních představ, které kapelu vedly k nahrávání. Kytary určitě nejde obvinit z nějaké lenosti, ale jisker se v jejich dechu nedohledáte. Takhle se hraje na zakázku, třeba na volebním turné pro Miloše, takže výsledkem je pocit, že hráči do hry nedávají vše. Tento dojem potlačují jen vzácné okamžiky ojedinělých nápadů, které svůj jepičí život záhy utopí.

V prázdnotě nápadů vynikne každé nastavení času. Proto je tady i průměrná stopáž někdy zatraceně dlouhá. Frailty omílají kdysi vymlácené myšlenky, a to rozhodně není recept na pozorný poslech. Vydržet do konce znamená trošku trpět a nedojít cíle.

V pomalých skladbách chybí tíha slzavého údolí, které by se dalo věřit. Když ji jiní dokáží přenést na posluchače, proč to nejde tady? Tady se doom obrací v hodně mělkém hrobě a neláká mě ho na jaro zrýt. Album neosloví ani tvrdostí či svižným entuziasmem. Všeho je tak do poloviny a zbytek se rozlil a vpil do vyprahlé půdy inspirace. Z bubeníka jsou cítit pokusy náladu oživit a dát jí náboj, ale na výsledku to nic nemění.

K silnějším stránkám téhle desky patří skladba Ia, Shub - Niggurrath!, která by v kolektivu sobě podobných mohla sehrát úspěšnou scénku z pekla. Srdečním rytmem se blíží blackovým arytmiím, které střídá s pomalými mezihrami. Zajímavá je i Scorpion´s Gift hledající zprvu smysl v akustické formě a až později v té metalovější. Svůj půvab dokáží poodhalit sborové zpěvy, které se do některých míst vskutku hodí. Své nezpochybnitelné místo mají v The House In The Lane Of Scholars, kde jim to sluší asi nejvíc. Naopak se mi nelíbí sólové halekání, které vrací do hry amatérismus.

Úplně blbá ta deska není, ale chybí jí to podstatné - nápad. Něco z vlastních spížek vytažené, co se směrem na západ nevyskytuje. Místo toho Ways Of The Dead opisuje dávno opravené písemky, které už nikoho nezajímají. Je to škoda takhle mrhat potenciálem.