Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už poměrně dlouhá cesta Delusion mě úspěšně míjela a společně strávený čas se počítal na pár poslechů předchozího alba „Never Ever Forever...!!!“ (2009), které se mi postupně ztratilo ve změti českého podzemí. Po pěti letech kapela přichází s novou krátkometrážní deskou, jejíž CD edice doputovala i do naší ... asi redakce. Pro mě trochu překvapivě je prý k mání i vydání na 12“ gramodesce, ale poslední dobou si zvykám se nedivit už ničemu.

„Long Rope“ je deska o šesti skladbách, z nichž tu poslední, „Blaničtí rytíři“, rovnou v úvodu vyřazuju z dalších bojů, protože jinak by celkový dojem z nahrávky povážlivě klesl. Na nějakou zábavu fajn, ale pro seriózní prezentaci kapely to není a rytíře bych nechal spát nadále v hoře. Zbylá pětice laťku drží když už ne vysoko, tak alespoň slušný kousek nad zemí. Stručně asi tak:

Delusion mají velmi slušného kytaristu a pokud mě na desce něco baví, jsou to právě party sólové kytary. Nejen že se nebojí do jejich jinak ostře hardcorové (a místy až metalové) muziky nasadit červa nepodbízivé, ale naopak dobře se hodící melodiky, ale místy se vytáhne s tak dobrým nápadem, že jednomu spadne brada (třeba v „New Song“). Těch nápadů je víc, jsou různě roztroušeny v průběhu desky, ale bohužel působí ve svém snažení celkem osamoceně.

Druhé pozitivum bych viděl v poměrně zvládnutém aranžérském přístupu. Velmi povedeně funguje úvod celé desky, stejně jako střídmé, ale o to působivější zapojení chorálů - ať už v „Long Rope“ nebo v „Mouses“. Je z toho cítit snaha dotáhnout věci dál, udělat písně zajímavější a barevnější, a to se mi líbí. Vedle toho ale kapele schází někdo, kdo by všechny ty dobré nápady dal dohromady ve smysluplnou skladbu. Koktejl Delusion funguje v první písničce, možná ještě v druhé, ale už u třetí mě dohání pocit recyklace. Struktury skladeb obsahují dlouhé a naprosto nic neříkající pasáže, jakési přechody mezi mírně zajímavějšími částmi a někde tam mě dohání nepříjemná otázka, jestli pánové ladí, nebo už hrají?

Na jednu úroveň bych pak dal dojmy z vokálů a sejmutí bicích. První vytváří dojem zbytečného afektu, v němž je sice cítit snaha o nasraný a drsný projev, ale pro obojí schází charisma i výraznější schopnosti. Popravdě jsou na desce pasáže, jejichž vokální projev mi přijde hodně mimo (třeba závěr „Mouses“). Obdobně bicí někdo zlomil přes koleno způsobem, který lze jen těžko považovat za povedený. Ať už v tom jsou triggery nebo nějaká softwarová úprava, bicí zní nepřirozeně, a i když je z toho cítit snaha o cosi jako mohutnost (asi proto se dostaly do sólového úniku v úvodu „Long Rope“ a „Life in Flow“), výsledek - i s ohledem na obdobný obecný trend - mě poměrně děsí.

Suma sumárum? Album výrazně táhne dopředu práce kytary, nebýt jí, skladby by působily dojmem „jedna jako druhá“, což se i tak částečně děje. Vedle dobrých momentů je řada pasáží průměrných a rovněž nemálo vyloženě špatných, většinou v podobě jakýchsi přechodů a mostů, v nichž skladby bezradně přešlapují z nohy na nohu. Na druhou stranu je z nahrávky cítit snaha o dotaženost, o aranžérskou propracovanost (a to i přes hranice žánru) a album rozhodně nepůsobí odbytým nebo polovičatým dojmem. Schází schopný skladatel.