Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nicolas Chapel a jeho třetí studiový počin, který vydal v minulém roce. Respektovaný tvůrce ve třetí hudební poloze, která je opět jiná než ty dvě předchozí. A rozhodně je co poslouchat, u čeho přemýšlet a čeho se chytat.

Popisovat hudbu Demians je pro mě svým způsobem velmi zajímavé, protože vývoj této kapely a především jejího hlavního hudebního mozku, je živnou půdou k zamyšlení a rozboru. Ještě než se ponořím hluboko do zamyšlených tónů Nicolasovy nové nahrávky, musím přiblížit to, co se mi jeví ještě zajímavější než samotný rozbor novinky. Vývoj Nicolasova přístupu k hudbě a jeho tři desky pod Demians, to je poměrně velký stylový rozdíl.

Demians vzor 2008 – Building An Empire – byl mistrovským začátkem debutanta, který už na své prvotině předvedl až neuvěřitelně vyspělou desku. Jeho styl byl vybroušeným progresivním rockem blížícím se k Porcupine Tree a celkově Wilsonově pojetí tohoto stylu rocku. Ostatně, co na tento počin řekl samotný Wilson v té době?

"One of the most assured and accomplished debut albums I've ever heard, the textures and dynamics within the music are breathtaking. A must for everyone who appreciates the art of epic and ambitious 21st century rock music."

Nicolas si dal dva roky práce s postupným komponováním nového materiálu a přišel s deskou Mute. Změna stylu naprosto zásadní, zefektovaný hlas, alternativně-rockové lehce agresivní vyznění a konec epickým skladbám. Přesto svým způsobem přitažlivé, s prvními náznaky toho, co se odhrává na aktuální novince Mercury. Tedy až bluesové pasáže, hudba především o hře jedné kytary, sevřená sama do sebe. Svým způsobem to lehce uteklo k současným Blackfield.

Současná podoba Demians je bluesově sevřená, pocitově hodně založená deska, kterou už nahrával a obstaral jediný člověk. Tedy Nicolas Chapel. Poslechněte si takovou Little Invisible a máte jasno. Dřevní šlapák a podprahová rytmika, kytara opřená o koleno, rozvrzaná sesle a kafe na léty ošoupané desce od klavíru. Mikrofon blízko, smrad z tabáku zažraný do obložení. Je hodně co říci a není potřeba to vyřvat, ale prostě jen naznačit. Mercury se nejvíce podobá Mute, přesto je o notný kus dál. Je alternativním rockem, co vyrostl z teenagerských otrhaných tenisek do galantního ohozu s povolenou kravatou a sklenkou dvanáctileté na prkně. Zároveň se ale třeba v poslední Swan Song přibližuje prvotině a dělá to svým způsobem zajímavě – je v tom přístup současného vyznění a přitom je to epická a klenutá skladba jako dělával kdysi. A po celé stopáži alba se odvíjí kontrastní souboj intimně laděných pasáží vyklidněných poloh s erupcemi kytar. Jako by Nicolas zkoušel všechny způsoby komunikace s posluchačem, měnil intenzitu a důraz.

Tolik o Mercury, ke které jsem si vytvořil zvláštní vztah, stejně jako k Nicolasovým předchozím deskám. Mluvit se o nich nedá nijak dlouho, jsou o pocitech, je potřeba je prožít. A tak si – zamyšlen nad aktuální deskou – říkám, s čím přijde tento panáček příště. Klučina, co v osmi letech začal mastit první věci na kytaru, dnes sedmatřicetiletý muzikant, co má ještě hodně před sebou a přitom už dělá neskutečně dospělou hudbu. A to mě baví.