Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při ohlášení podzimních koncertů Paradise Lost pro naše země jsem skoro dostal chuť se zajít podívat a jak už se mi párkrát stalo, důvodem nebyla ani tak hlavní kapela jako ti, kteří jim budou rozehřívat fanoušky. Pospávajícím ostrovním ikonám budou totiž předskakovat portugalští Sinistro (kolega se o nich zmiňoval ZDE) a hlavně přespolní zaoceánští doomaři Pallbearer, kteří se u nás objevili nějaký ten rok zpátky na Sedmičce v dobré společnosti souputníků Yob.

Tehdy v kufrech vezli aktuální, v pořadí druhou nahrávku Foundations of Burden vydanou na Profound Lore Records, což bylo logické pokračování vydavatelské spolupráce z debutu Sorrow and Extinction (2012). Třetí deska s sebou nese především částečný přechod k velkovýrobci metalového štěstí - německému Nuclear Blastu - a jakkoliv je to krok svým způsobem logický, pro kapelu a její jméno jednoznačně směrem vpřed, z pohledu osobních sympatií cítím lehké zklamání a něco jako smutek. Naproti tomu muzika Pallbearer by aspoň trochu o smutku být měla, protože k doomu něco takového zkrátka patří. Nebo ne?

Zmínil jsem doom a na metalové encyklopedii skutečně doom metal najdete, ale z evropského pohledu na žánr (Anathema, My Dying Bride a právě Paradise Lost) jsou Pallbearer jinde. Voní starobylým metalem, kdy slovo metal bylo ještě v plenkách, mnohdy rozehrávají monumentální a epicky široký rock, nebojí se silných harmonií a hlavně se nebojí zpívat. Vedle toho občas valí těžkotonážní riffy po vzoru stájových kolegů Yob a zpomalují do těžkých depresí. A všechno pěkně pohromadě funguje, zní přirozeně a svým způsobem až pozitivně a nadějně. Takže doom?

Klidně doom, ale doom jinak a doom předsudků.

Všechno to jiné kolem Pallbearer - řekl bych - báječně shrnuje hned první, Kubrickovsky klipová skladba I Saw the End, která v podstatě zní jak hooodně zpomalený heavy metal. Používá stejné harmonické postupy, kytary hrají jak Iron Maiden na poloviční rychlost, jen ty vokály se nehrabou tak vysoko. Naštěstí. Z muziky Pallbearer prostě vanou staré časy, široká náruč Candlemass a snaha příliš nehledět na pravidla.

A podle všeho se tahle kombinace líbí, protože kapela evidentně roste. Není to jen o licenci na Nuclear Blastu, stačí se podívat na ediční nabídku aktuální desky, která zájem fanoušků jednoznačně odráží. A to aniž bych chtěl pokládat rovnítko mezi popularitu a kvalitu - to asi cítíte sami, že u Pallbearer je situace poněkud jiná. Takže ano, Heartless JE výtečné album, u něhož MÁ smysl trávit čas.