Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Staré trezory opět nenechaly někoho spát a ten se rozhodl je rozpárat autogenem. Při poslechu druhého alba „Hellsworn“, relativně mladého švédského spolku Demonical, vyskakují od první minuty dávné vzpomínky na alba jejich krajanů Unleashed – „Across the Open Sea“ (1993) či Entombed – „Wolverine Blues“ (1993). Kdo má obtisknuty tyto počiny do uší, může jen letmo poslechnout jedinkrát hodnocený počin a odměnou mu bude totéž, pouze v modernějším hávu. Struktura skladeb, vokál, barva kytary, riffy - vš je jen lehkou variací dávno řečeného. Po prvním poslechu desku znáte a není třeba litovat jejího odložení.

Nebýt toto CD promo, nedám si tu dřinu do něj více pronikat. Deska má příjemně krátkou stopáž a alespoň zde jsou Demonical soudní. Tvůrci díla „Hellsworn“ jsou již ostřílení borci (Johan Jansson, Martin Schulman a Ronnie Bergerstahl), kteří své přilbice kuli mj. v souboru Centinex. Na výsledném díle skrápěném nudností a šedí to nelze poznat. Pouze precizně nahraný švédský hrubozrnný death. Jako by se sešli staří dobří známí před velkou akcí a místo guláše se samou radostí zkalili a uvařili planou řídkou polévku bez chuti a zápachu. Ani to bublání ve varu není ve správné frekvenci. Opar nad hrncem hladové navnadí, leč najezené, či přivyklé na bohatší krmi po první degustaci značně odradí. Zaprášená masová konzerva s etiketou death metal zavařená již v 90. letech a vytáhnutá z rohu spižírny ke konzumaci. Máte chuť?

Věřím, že spousta death maniaků tuto porci zvládne a pojme za blízkou svému srdci, přesto bych zájemce směřoval k vypečeným výtvorům ze zlaté éry švédského death metalu. Kdo naposlouchal milníky dané doby, zjistí lacinost předkládané poživatiny. Nutno ovšem - pro vyváženost - uznat otvíráku „Baptized In Fire“ obrovské koule a death feeling první třídy. V následujících zásecích se nic příliš odlišného neděje a zajeté koleje vedou rovně bez jediného zapamatovatelného bodu. Nuda přichází brzy, snaha udržet tempo je sympatická, planá a upachtěná. Vlivy raných Entombed, Dismember a Unleashed jsou hmatatelné v každé skladbě. Skladby jsou jako vejce z klecového chovu. Co na tom, že zvuk je muskulaturní, válcující a stínací! Kytarová sóla, když už se vyskytnou, krčí se stydlivě pod mohutnou krustou a spatříte je pouze se zvýšenou koncentrací.

Více pozitivna a odvahy pracovat se strukturou a dynamikou se až stydce skrývá v posledních dvou skladbách alba – „Bow To The Monolith“ a především v titulní „Hellsworn“.  Tempo je naprosto odlišné od celého alba, hustá atmosféra je přesně krájená lomozící drsnou kytarou (hmatatelný přesah do doomu), do toho velmi nápaditě prokreslená melodická kytarová linka. Naprostý vrchol alba bohužel přichází osamoceně po půlhodině a po něm pád na hubu, případně neustálé mačkání čísla 9 na přehrávači, pro další drsné tonutí v hromadách ostnatého drátoví. Tak alespoň konec dobrý, ale je to trochu málo. Na to, že se jedná o ostřílené borce, kteří si samotní prošli drásavou historií při bujení death metalu v 90. letech, je materiál neomluvitelně suchopárný a slabý. Nahráno jen pro radost?