Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Loňské album Jaga Jazzist se u nás dostalo do jakéhosi publicistického vakua. Na naši retro rubriku je to moc mladé maso, mluvit o Starfire jako o novince by pak bylo přinejmenším na poklepání na čelo. Možná by bylo nejlogičtější nechat Starfire plavat ve svých vesmírných proudech (přece jen jsme se k nahrávce občas vyjádřili v Redaktorských ozvěnách), ale jeden důvod, proč se albu nakonec pověnovat i v recenzi se přece jenom objevil - za pár dní se Jaga Jazzist předvedou na Besedě u Bigbítu! A to už stojí za to.

Ne že by biologické hodiny této desky nějak tikaly nebo co... To ani náhodou. Nejvíc mě mrzí, že jsem si Starfire pustil k tělu až pár dní po vydání našeho ročního zúčtování s rokem 2015. Nové nástroje by si za to Jaga Jazzist sice stejně nekoupili, ale Starfire mezi nejlepší desky uplynulého roku rozhodně patří. Já už o tom vím své a redakční kolegové Radek a Mira mají u mě pramínek vlasů za to, že alespoň oni se o Starfire tenkrát zmínili.

Kde vlastně začít...Tyto norské vizionáře jsem poprvé slyšel kdysi před lety a byla to jen epizodka už ani nevím s jakým albem a dopadlo to nevalně. Dá se tedy říct, že pořádné seznámení s tvorbou Jaga Jazzist pro mě představuje až album Starfire. A seznámení je to tedy parádní. Jaga Jazzist sice na první pohled vypadají se všemi svými elektronickými krabičkami, pedály, syntezátory a dechovými nástroji poměrně nebezpečně a nepřístupně, možná i trochu kýčovitě, naštěstí se jim však daří celý tento svůj kamion vercajku udržet ve správném jízdním pruhu. Ať už se na mě ze sluchátek valí stěna elektronických zvuků, jazzové kličky nebo podezřelý klid před urgánem (nebo směs toho všeho), můžu se spolehnout na to, že to má smysl. Přinejmenším na albu Starfire (porovnávání nechám na větších znalcích) Jaga Jazzist nepřehrávají ani nesimulují, i když kombinují mnohé. Nahrávka je to moderní a komplexní zároveň, vzbuzuje ve mě však i hlubší emoce a při poslechu mám stále pocit, že jsem přítomen něčemu mimořádnému.

První dvě skladby Starfire a Big City Music v sobě spojují vesmírný prostor s pozemským povrchem. Je to jako z vrcholku kopce nad městem sledovat obrazotvornou hru hvězd a souhvězdí a zároveň pozorovat pohyb světel a barev večerního velkoměsta. Jistě si řeknete, že to je blbost – vidět blízko města ve všem tom světelném zněčištění vůbec nějaké hvězdy je prakticky nemožné -, ale ve světě Jaga Jazzist je možné vše. Stejně jako ve třetí skladbě Shinkansen nechat zapomenout na obrazy večerní rozmanitosti metropolí a vrhnout se do úplně jiných sfér - do dalekých opuštěných oblastí v jakémsi soundtrackovém opojení jako vystřiženém ze starých westernových trháků. V této skladbě je asi největší prostor k zasnění.

Následující Oban se sice zpočátku jeví méně přístupně, ale své krásy odkrývá postupně, aby pak svou výraznou část zasvětila smyčcové melancholii sevřené v elektronických kleštích, která musí pohnout i s cynikem. Vývoj této úžasné téměř třináctiminutové kompozice je radost sledovat. Je v tom do jisté míry rafinovanost a záměrný cíl a zároveň i podíl improvizací dosažených řešení. Což se dá říct skoro o celé nahrávce, která na mě působí částečně jako kompozičně promyšlená, částečně jako vyjamovaná.

Album by si mohli oblíbit především posluchači s otevřenější myslí, kteří se dokážou přenést přes velmi širokou škálu zvuků a střídání nálad. Zpočátku se to může jevit jako překážka, ale časem se to přetaví ve výhodu. První poslechy jsou dobrodružstvím, další fáze jsou už vyloženě gurmánské.