Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Demonical obdivuju už hodně dlouho a každou desku si užívám jako mlsný kocour svoji smetanu. Patří mezi to lepší, co švédská deathová scéna nabízí. Z těch starých bardů, kterým to hraje pořád dobře, mnoho nezbývá. Zatím mě řezníci kolem Martina Schulmana nezklamali. Byl jsem zvědavostí napnutý, jak bude do sestavy Demonical pasovat Alexander Högbom, kterého znáte ze spřízněných Centinex nebo doomových zasmušilců October Tide. Jeho hluboký chřtán se ovšem moc neliší od jeho předchůdce Sverkera Widgrena, rozdíl tedy prakticky nepoznáte. Oba jdou do hloubky a je jim hezky rozumět. Nebojí se growl natáhnout do melodie, ani vztekle odštěkávat. Je radost takový zpěv poslouchat.

Ačkoliv jsem četl různá prohlášení ať už samotného Schulmana nebo vydavatele o novém přístupu jak ke komponování, tak ke zvuku (oslovením známého producenta Daniela Lidena - Katatonia, Draconian, Terra Tenebrosa - byl tento záměr očividný), je od prvotního tónu jasné, že se Demonical nikam neposunuli, že je poznáte na sto honů. Jakkoliv miluju progres a odmítám stagnaci, mám i rád, když někdo umí nabídnout v rámci svého teritoria stále zábavnou muziku. Zkrátka to co máme rádi, dostaneme. Nic víc, ale ani míň. Je to málo? Demonical mají své hranice, ale neopakují své postupy ani melodie. No a těch je na Chaos Manifesto vskutku požehnaně. Obzvláště pak v sólech jsou vypečené.

Přiznám se, že jsem byl předchozími deskami s Black Flesh Redemption v čele nadšenější. I proto, že každá z nich přinášela živoucí vášeň a nezkrotnou brutalitu. Chaos Manifesto je pevná v kranflecích, je dotaženější a pestřejší. Ale také svým způsobem vyklidněnější. Potřebuju, aby mi death metal buď rozbil hlavu, rozdivočil, nebo pohltil masívní temnotou. Švédská odnož smrti vždy hrála na melodičtější strunu a chrastící kytary. Tohle Demonical všechno představují vskutku na výbornou a nemyslím si, že se jim v současné době mnoho tamních legend vyrovná (ano i Grave pokulhávají). Chaos Manifesto je albem výborným a nadprůměrným v rámci neustále stárnoucí (nejen) švédské scény. Srovnáme-li ale diskografii samotných Demonical, musí být jasné, že lépe už bylo.

Původně jsem chtěl pouze chválit, protože se mi album Chaos Manifesto líbí a opravdu mě baví. Nakonec z mých slov prosakuje lehká pachuť zklamání, protože nejsem stržen víc. Zachoval jsem si chladnou hlavu natolik, že cítím rezervy. Demonical je velká kapela a všechno, co tvoří, obdivuju. Příště ale doufám ve větší nespoutanost a dravější mazec.