Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ha! Deranged jsou zase tady. Možná se patří dodat „neúnavní Deranged“. Neodpustím si jednu velmi osobní a nostalgií zavánějící vzpomínku na tuto partu z Hjärup. Slyšel jsem je poprvé na svém úplně prvním CD, které jsem kdy vlastnil - což byl výběr Sometimes...Death Is Better z roku 1994. Zde se prezentovali nevalným songem Hammer Cottered Rectum. Reputaci si napravili na mém cca čtvrtém CD v životě – to už otevírali kompilaci Repulsive Assault (1995) šlehou Black Semen Vengeance ze svého debutu Rated-X (1995). A to byl masakr, který je ve své době vykopnul mnohem mnohem výše, když ne do první ligy, tak alespoň do čekárny před ní. Takže znovushledání s Rikardem Werménem a spol. je velice příjemné a zavání jemnou devadesátkovitou nostalgií.

V mezidobí asi dvaceti let se Deranged činili, přestože jsem je ztratil dobrovolně z dohledu a dokonce si namlouval, že jsou již na pravdě boží... Ale opak byl pravdou a diskografie Švédů oplývá spoustou záseků. Jak se jim tedy zadařilo na nejaktuálnějším albu?

Jak začít? Asi tak, že abychom si mohli vychutnat dobré pivo, musíme sem tam okusit a připomenout si Starobrno, abychom ocenili kvalitu dobrého vína, je třeba v životě zkusit i něco z krabice a když chceme sledovat blyštivé světlo hvězd, musí být kolem tma. Jinak řečeno - aby vyniknuly desítky originálních, inovativních a nebo „jen“ vysoce kvalitních deathmetalových kapel, musí za nimi stát i armáda (téměř) bezejmenných dělníků death metalu, kteří tento styl neposunují kompozičně nikam a jejich alba nejsou ani řemeslně (rozuměj zvukově) ošetřena tak, že berou dech. Ale právě toto podhoubí vytváří pilíře scény, mramorové nohy giganta, tedy základy, na kterých se dá dále stavět a které scénu drží. A tohle jsou pro mne Deranged.

Jejich death metal je brutální, staroškolský, nic nikam neposunující...a proč by vlastně měl být jiný? Oni si jedou to svoje, objíždí zeměkouli se svým regresívním stylem death metalu a šťastní jsou jak oni sami, tak i fans v první řadě. Jejich nešvédsky znějící nářez je kompozičně jednodušší, nerafinovaný, stylově spíše cannibalský než cryptopsí. Design jejich obalů je povětšinou krvavý a texty nebudou dle názvů asi taky moc sluníčkové. Vlastně je vše tak, jak se na extrémní metal patří. Tak proč se mračím a nesázím body v maximálním množství? Inu i přes moje neskrývané sympatie k těmto držákům scény si nemohu namlouvat, že bych poslouchal jejich alba ve větším množství a opakovaně jenom kvůli hudební náplni. A to by nebylo fér...