Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám takový dojem, že minulé album vyšlo snad včera, možná tak před půl rokem, nebo takzvaně před covidem, ale pravda ukazuje mnohem hlubší časovou propast. Toto letí sakra. Dokonce i vydavatel v katalogovém číslování poskočil o prakticky dvacet titulů vpřed (album …When I Killed The God má značku MDM-XIV a deska The Great Inferno zase MDM-XXXIII). Ona totiž Mortifilia vždycky tak nějak vypluje, rozseká přítomnost skvělým dílem a pak se zase na čas schová, aby číhala a znenadání vyprskla novou fošnu. Vydavatel, vyhlášený to tajnůstkář, rovněž nevysílá vlaštovky, a tak na vás najednou vybafne hotový produkt, který vzbuzuje zvědavost. Alespoň já jsem při prvním kontaktu s nahrávkou byl nesmírně překvapený a netrpělivý, protože poslední album ve mně zakořenilo tak silně, že jsem si mnohokrát říkal, zda se podaří příčku ještě pozvednout, či udržet. The Great Inferno je však dílo, které veškeré pochyby a váhavost zadupalo do země.

Začněme od začátku – vizuálem, neboť to je první aspekt, který při kontaktu dostanete do smyslů. Obal trkne do očí především jiným logem skupiny. Nová stylizace je dílem věhlasného tvůrce, kterým není nikdo menší než sám Christophe Szpajdel. Novinky většina z nás snáší blbě a má tendence je hned zkraje odsuzovat, a proto se jistě vyskytne celá řada názorů, že tohle už není ono. Rozumím tomu, sám jsem byl překvapen z nového designu, ale pak mi bylo odhaleno několik souvislostí, které do kontextu celého alba zapadají. Nebudu zde prozrazovat konkrétní motivy, ale už obecná ostrost loga je myslím dobrým ukazatelem toho, že hudba nebude klidná. Ostatně i na předchozí desce nebylo využito to typické logo.

Samotný název The Great Inferno a vypůjčení si výřezu z obrazu inspirovaným Danteho Božskou komedií může být prvním pomrkáváním směrem k posluchači, že má tu čest s koncepčním dílem. Historicky první deska, kterou Mortifilia takto pojala. K šikovnému uchopení celku byl přizván Jan Petričko, kterého můžeme dobře znát jako strůjce lyriky pro spřízněný Asmodeus. Všichni zainteresovaní se snažili velkolepý literární počin ze čtrnáctého století pojmout důstojně, s rozvahou a zároveň se oprostit od klišé, které možná někteří s tímto tématem už máte propojené. Já třeba tleskám ve stoje za obal. Protože když se vyřkne triumvirát: Dante Alighieri – Božská komedie – cyklus Inferno, tak se mi okamžitě vybaví soubor obrazů, které vytvořil Paul Gustav Doré. To dílo je velkolepé a nepřestává mě uchvacovat dodnes, ale v metalovém světě už se, řekl bych, přejedlo. Jmenovat alba, na kterých jsou použity jeho práce, je na samostatný článek v podobě šíleného jmenného rejstříku. A právě proto jsem nesmírně nadšený, že autoři tuto otřepanou spojitost neuskutečnili. Pravda, využila se historická kresba z šestnáctého století, ale její vyobrazení si na metalových nahrávkách nevybavuji (pokud někdo něco znáte – sypte to sem). Autorem obalu je tedy Federico Zuccari.

Tímto povídáním chci vytvořit vhodné prostředí pro představení celé desky. I proto jsem vyrazil do míst, kde kapela pořídila promo fotografie k albu, abych tam já na oplátku nafotil samotné CD, a tak trochu i nasál atmosféru daného prostředí. Přiznám se, že na tomto místě jsem nebyl řadu let, a to mě tam kdysi děda brával celkem často. Vždycky vyprávěl o historii dané lokality a blízkém okolí a mně až de facto po dvaceti letech došlo, co to všechno znamená. Troufám si hádat, že přímo zde vznikla myšlenka ústřední fráze celého alba: As we wanted to invoke ghosts, they summoned us / Chtěli jsme vyvolávat přízraky a ony přivolaly nás. Protože stejný pocit jsem zde měl já – na tomhle místě by se mohli z fleku vyvolávat duchové, ale v ten moment vám dojde, že to jsou oni, kdo vás sem přivedl. Nebudu prozrazovat souřadnice, ale pokud by někdo projevil zájem – můžeme uspořádat výpravu.

Nuže konečně k věci – k hudbě. Předchozí, možná až příliš dlouhá, oklika nebyla zvolena náhodně. Tento materiál si jednoduše žádá trochu hlubší ponoření, ať už se bavíme o inspirativním díle, nebo hmotném pojetí nosiče. Výše jsem naznačoval, že novinka je snad ještě lepší než minulá deska. Nechci přímo stavět misky vah, ale rovnou poukážu na fakt, že The Great Inferno ukazuje tvorbu kapely v novém světle. Najdeme zde totiž hned několik rozdílných bodů, které jsme v minulosti prakticky srovnávat nemohli. Formát koncepčního alba již zmíněn byl, a proto jen připojím poznatek, že tento prvek byl uchopen vkusně a dost se mi zamlouvá pojetí otevření a uzavření alba. To je totiž tvořeno stejným motivem a vytváří tak skvělý dojem z jednotného celku, komplexu, či uzavřeného kruhu. Říkejte tomu, jak chcete. Obzvláště účinné je toto při opakovaném poslechu a věřte, že to po té půl hodince není nic náročného. Teprve při druhém cyklu mi pak došlo, s jakou silou si tu hraju. Další drobné odlišnosti od starší tvorby jsou už ryze citlivé střípky, které možná cítím jen já. Abych se přiznal, tak je asi nedokážu přesně definovat a popsat, protože v nich vidím určité nuance, které se dobrému znalci tvorby skupiny nejspíš také vybaví. Je tam zkrátka cítit posun, vývoj, či nová tvář.

Death metal v podání Mortifilia byl vždy melodický, barevný a s tendencí emigrovat do Švédska. To se vlastně nikterak nemění, jen je to prohlubováno a pilováno. Na výsledku tak najdeme plno výtečných momentů, které ukazují kapelu ve špičkovém naturelu. Tak třeba hra činelů v prvním songu, práce vokálů v jednotlivých písních, které jsou někdy doplněné o druhý modifikovaný hlas a jinde zas o chorálový doprovod, kytarové vyhrávky, které kolikrát vystřelí zajímavou melodii, ale vícekrát se k ní nevrátí. Kapitola sama pro sebe je poslední věc Gory End Of The Glory Road, která obsahuje i hammondovské klapky a sborový dívčí zpěv, který celek perfektně zakončuje. Ale nejde jen o detaily, ale kompletní dojem, který mám výborný. Deska uhání a šlape jak správně fungující stroj, což je u death metalu vlastně žádoucí efekt. Z celkového pohledu lze vstřebat příjemný dojem, že takhle se to má dělat a takhle to má vypadat. Takže ano, The Great Inferno je opravdu velké dílo a v rámci tvorby kapely určitě milník, či přinejmenším výrazný bod. V rámci žánru pak jednoznačně neostudný příspěvek, který jej obohacuje a mě osobně velice těší, že takový majstrštyk pochází od krajanů.