Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Diabolical - Neogenesis

DiabolicalNeogenesis

Garmfrost5.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Výpravný symfonický death pln zuřivosti, ale i emocí. Vše v prvotřídním balení.

Už dávno si mohli všichni zvyknout a pořád se opakuji, že ze Švédska se do světa valí samá dobrá hudba. Napříč žánry. Jestli je to místní vodou nebo sobama nevím, ale je fakt, že jsem moc špatných kapel z vikingska neslyšel. DIABOLICAL nejsou na scéně žádnými nováčky a tak není divu, že jejich čtvrté dílo, nazvané jednoduše „Neogenesis“, je prvotřídní kvality.

 

Pánové zde ke své tvorbě přistoupili netradičně. Celý apokalyptický příběh konce světa vyšel i v knižní podobě, která je součástí CD a také na stránkách kapely (čehož jsem zatím musel využít, ale už se těším, až budu vlastníkem tohoto skvostu). Autorem novely je Carl Stjärnlöv, který stojí i za artworkem. Samotnou ilustraci bookletu pak dostal za úkol švédský umělec Emil Maxén. Tudíž chcete-li se dostat pod kůži „Neogenesis“, je lepší si knihu přečíst, prohlídnout si obrázky a přitom poslouchat zhudebněné vize. Pak se vše krásně propojí a písně dostávají jiné dimenze.

 

Chtělo by se říct, že pomineme-li tuhle stránku, hudební je pak... Ne, takhle to nejde. Vše je zde totiž propojeno a jedno bez druhého nelze plně vychutnat. Kdo se však těší na typický švédský death, bude zřejmě lehce zklamán. Ano z kytar Švédsko doslova křičí, ale hudebně jsme naprosto jinde. Jako bych slyšel inspirace od Nile či Septicflesh. Možná i poslední Rotting Christ. Tedy žánrové inspirace. Písně samotné si jdou víceméně svojí cestou. Celek je monumentální a přesně vystihuje lyrickou část. Tedy ztiší se, když to příběh konce potřebuje, rozeřve se či se duchovně rozevře nebo naopak uzavře. Sverker Widgren a jeho parta přistupuje ke svému metalu značně experimentálně a přesto nezní rozmělněně a málo metalově. I v místech, kde slyšíte jen éterické ženské vokály nebo ambientní vsuvky, pořád cítíte ten extrémní neklid metalové surovosti. Když se do hry přidá orchestrálno, metalová surovost stále zůstává prioritní. Slyšíte jedovaté kytary, které hrají prim a tempo bicích je většinou rychlé. Skvělá je právě rytmická barevnost, daná už příběhem, tudíž zběsilá místa vyniknou v celé svojí dravé kráse a naopak. Neopominutelné jsou silné melodie, které používány s citem dodávají zase další vrstvu. Ze začátku může na někoho působit „Neogenesis“ přeplácaně a jeden může mít z poslechu chaos.

 

Mým osobním favoritem je desátá skladba „The Age to Come“. Totální groove je zde v jednom balíčku se zběsilým black metalem made in Skandinavia, který po dlouhé tiché pasáži přijde jako bouře na moři, která zastihla nic netušícího námořníka. Úžasné! „Neogenesis“ je umělecké dílo, které je místy rozvláčné. Vyžaduje si to příběh, ale věřím, že by to šlo o trochu vyrovnaněji. Nicméně kvalita desky zůstává i tak velice vysoká.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 23.1.14 9:56odpovědět

Přesně tak vyzrálá deska od elitního spolku, jakou jsem potřeboval slyšet. Tohle je skutečná paráda.

Garmfrost / 17.1.14 8:25odpovědět

Miro: Zkus třeba Fleshgod Apocalypse. Je to jiný. Hlavně teda jejich album Agony. Masakr!

Miro / 8.1.14 10:33odpovědět

Veľmi dobrá vec, výborný tip a recenzia! ešte by sa našlo niečo podobné v tomto ranku? Budem vďačný za každú dobrú inšpiráciu. Vďaka.

Lava / 6.1.14 15:28odpovědět

Poslouchám symfonický metal jenom pár let, a z death metalu mám kopřivku, ale z Neogenesis jsem nadšená!!! Jedna z nejlepších loňských desek..

Stick / 6.1.14 13:23odpovědět

Epický death metal v nejkrystaličtější podobě. Tenhle projekt opravdu upřímně příjemně překvapil.

Victimer / 5.1.14 19:09odpovědět

Svinsky dobrý. Podobný jeby do věnečku na vlně takových death metálů bych mohl inkasovat pořád !

Bloodsvart / 5.1.14 16:15odpovědět

To je výsostná deska! Už sem myslel, že se tu neobjeví. Vyšla před půl rokem...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky