Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Protiklady se vzájemně přitahují a dá se na nich přímo stavět. Vycházet z nich, hrát si s nimi, převracet jejich význam a předávat díky nim svá poselství. A Wrekmeister Harmonies tak činí. A vůbec nejde o to, že duo tvoří muž a žena, on s hlubokým pohledem a démonickým hlasem a ona křehká jako pírko. A nejde dokonce ani o to, že tihle dva se také přitahují. Nechme ty protiklady klíčit přímo z hudby.  

Wrekmeister Harmonies jsou zároveň tišší a hluční, smíření i roztěkaní, a jsou ve svém skromně minimalistickém výrazivu až výmluvně mnohoznační. Frackovitě uhlazení, hypnoticky vzdorovití... Tady je těch slovíček na bázi jin a jang ke spojení opravdu hodně. A když už mě to svádí k laciným přirovnáním, volil bych jedno hodně otřepané - ticho před bouří. Jenom bych to s tou bouří moc nepřeháněl. Ona se po chvíli vzedme, spadne i pár kapek, ale netrvá to dlouho a zase se vyjasní. Není to ta typická obloha plná blesků a apokalyptických výjevů, nač ji tedy mytizovat. Zaměřme se na ty kapky deště, protože jsou to ony, co nechá na kůži vážně nehezké jizvy.

Je to hledání harmonie v disharmonii. Míra tolerance k na obojku přivázané chuděrce, které má krásné nohy, ale svinskou povahu. A když ji pustíte, vyškrábe vám oči a jen tak mimochodem vykou... přivede do extáze. We Love to Look at the Carnage zní chvilku jako smyčci provázená samomluva o melancholii a úbytku srdečních témat, aby se za moment dostala pod tlak industriální schizofrenie, která dost nečekaně bere housle pod brusku a krásné podvečerní vyprávění mění ve zvukový paskvil. Pastoral doom je vykutálený termín, ale v podstatě je to jen zástěrka, jen o dost méně krkolomnější než všechny ty post-eventuality. Naproto mi vyhovuje. Wrekmeister Harmonies ale hrají doom asi tak moc, jako všechno ostatní. A když už jsou mu nablízku, je to doom bez tradic a probouzející představy smilstva všeho druhu.

Novinka se mi vryla pod kůži o hodně víc než minulá deska The Alone Rush. Ta byla dobrou průvodkyní po oregonských méně i více tajemných místech, ale to bylo tak všechno. Byla taková moc klidná a moc obyčejná, bez správného charisma, zkrátka si mě na svou stranu dostala jen ze zdvořilosti. Sedli jsme si asi jako kolegové, kteří mají po práci dost svých vlastních problémů. Bylo těžké se na ni soustředit. S We Love to Look at the Carnage je to úplně jinak, i když bych netvrdil, že se výrazově obě desky zásadně liší. Jen se toho víc děje, víc to žije a víc se mrší obecný vkus. Přesně jak mám rád. Tady mi ty jednotlivé dílky skutečně zapadají a evokují mrazení, které k podobné produkci musí patřit, jinak to není úplně v pořádku.

S We Love to Look at the Carnage je to na dlouhé večery o samotě, na ještě delší cesty vlakem do hor a když už mě nebaví poslouchat šum lesa a zpěv ptáků, tak i na pohyb po venku. Celé je to o hlubším souznění, naladění se na jednu ponurou vlnu, kdy ta komorně vydutá drone masáž polykající další vlivy vtahuje mou mysl do děje. Novinka je kouzelná prachobyčejnost, nultý ročník nekonečna a večerníček pro fetky pod mostem. Zlatá loď do záhuby, neb posádka má díky svým povadlým mravům mor a kurděje. A jsme zase u těch protikladů. Fungují, tak proč ne...

S kojoty v Central Parku a se vším co dovoluje být nad věcí, když se svět kolem vás nedělí na dobro a zlo, ale na zlo a dobro. Wrekmeister Harmonies názorně předvádí jak může vypadat experimentální bigbít toho temnějšího já v nás. Jakkoli je tahle deska a styl kapely vypravěčský, tak je to divoká a sprostá vášeň to vyprávění ponížit o úroveň výš, co z We Love to Look at the Carnage čiší. Ve vší fešné i falešné pokoře.