Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Discure - Soundtrack for People Who Hate Music

DiscureSoundtrack for People Who Hate Music

Jirka D.4.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Rychle a zběsile aneb rakouská dávka energie přímo do žil.

Bylo to myslím někdy v polovině listopadu, to nám takhle přišel do redakce mail od Ossieho, že společnými silami s dalšími labely vydávají druhou řadovku rakouské kapely Discure. A že hrají takový moderní hardcore/grindcore, který prý umí podat precizně naživo, a že se oproti jiným odlišují třeba tím, že texty mají v rodné němčině. A jestli bychom prý nenašli trochu času si to poslechnout a třeba i napsat pár slov, protože mi podzemní pisálci jsme velcí páni a co pochválíme, hned prodá dvě stě desek a co nepochválíme, do roka a do dne končí. Haha.

 

Na tyhle maily celkem pravidelně odepisuju něco v tom smyslu, že času je málo a podobných mailů několik denně (což je pravda, jako že se Jirka jmenuju), ale občas si něco z nich stáhnu a dám do přehrávače do auta, protože to je místo, kde poslední dobou trávím dost času, trávím ho tam sám a místo abych přemýšlel o kravinách a o tom, že svět se řítí do sraček, radši si tam pouštím muziku. Zhruba takhle se mi tam dostala ona deska od Discure, která úplně nevím, jestli náhodou není o tom, že se svět se řítí někam, ale minimálně se jmenuje tak, jak se jmenuje, takže o oslavě narozenin v rámci dámského pletařského kroužku to asi nebude. A někde v točkách mezi Jimramovem a Poličkou mě ta deska chytla, zaujala a začala si žít dalším životem.

 

 

Discure hrají hardcore a jestli je moderní nebo stará škola, o tom moc dumat nechci. Grindcoru tam moc neslyším (takového toho mého grindocoru pro starý dědky - Napalm Death, Carcass, Brutal Truth, Nasum a tak podobně, nic takového…), naopak mi to občas lehce zavane do emo (Verwelkt), do pěkných melodií (samozřejmě v rámci žánru) a prostě do takové té hry na city, která je s tímhle stylem svázána. Především je to ale muzika po okraj naplněná energií a takovou životní sílou, což je dáno rovným dílem bubeníka a zpěváka (ostatní prominou). Bubeník celou desku neskutečně žene vpřed, vokalista svým řevem stejně tak. A ano, musím dát Ossiemu zapravdu, protože ta němčina tomu sedí perfektně, a i když nerozumím ani slovo, ten koktejl je neskutečný nátěr. Nicht wahr?

 

Jinak deska nabízí přesně to, co od takového žánru očekávám – kromě rychlosti, energie a nasazení a sem tam osaměle vrčící baskytary i hromadu uvěřitelného potu a autenticity. Discure jsou především rychlí a je to jejich těžiště, ale umí být i přemýšliví a pomalejší (tam to není úplně na jistotu), a i když bych úplně neřekl, že jsou to skladatelští bohové, určité pokusy o složitější kompozici taky proběhnou (třeba právě Verwelkt). Není jich mnoho a není toho za potřebí, v tomhle žánru jde o něco jiného. Určitá jednoduchost naopak lehce koliduje s celkovou délkou, která dá člověku zabrat … ani ne tak v autě, kde album prostě plyne, ale vydržet u přehrávače doma celou hrací dobu je při té porci energie a zvířených emocích už docela hodně. Jinak ale za mě dobrý, Soundtrack for People Who Hate Music je náramný životabudič a album, které se mi zapletlo pod nohy ve správný čas.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky