Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Divine Heresy  - Bringer of Plagues

Divine Heresy Bringer of Plagues

Michal Z9.9.2009
Zdroj: CD (promo)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album spoléhající na produkci, učebnicově pokulhává skladatelsky, nenabízí žádný moment překvapení. Akademicky slabý klon domoviny Cazarese – Fear Factory.

Můj milý Dino. Děkuji ti za další blyštivý dárek. Už mě prosím další neposílej, podobných mám už dost. Stručné a výstižné navedení, kudy se budu ubírati při líčení pocitů z nové (druhé) placky formace Divine Heresy, sdružené kolem Dina Cazarese, jenž si své ostruhy vysloužil za činy v domovských Fear Factory. Dino nyní v duchu, více pruhů, více… obsluhuje osmi strunnou milenku…. Bude to stačit?

 

Fear Factory je sousloví, které se neustále vynořuje při potápění se do mohutných hloubek alba „Bringer Of Plagues“. Úvod alba dává ihned signál, kudy se bude vše ubírat a žádný poctivý „faktorista“ nebude mít problém s čitelností jednotlivých songů. Spíše bude trpět. Rád bych si užíval vycizelovaný mohutný zvuk, kterému je nutno vytknout přemrštěné bicí, které do pozadí zatlačují práci Cazarese. Je ovšem pravda, že Dino toho zase tolik nepředvádí, aby dominoval na podstavci. Pouhé recitování z vlastních knih mi zdaleka nepostačuje a urputná snaha podobat se své mateřské kapele, zabíjí celou snahu bez naděje na odvetu.

 

Divine Heresy - „Facebreaker“

 

Nový zpěvák Travis Neal vládne solidním hlasem a jeho variabilita je slušná. Ale ať už to je zpěv, nebo rejstřík bicích, vše se stále úzkoprse drží toho, co už dávno vyprodukovali Fear Factory (FF), nebo se to tomu okatě podobá. Po první skladbě není nutno poslouchat dále, bude už jen přežvýkávána a rozebrána a její komponenty jsou použity do staveb následujících. Snad jediná inovace je roubování metalcoru k melodickým líbivějším skladbám („Darkness Embedded“). Vrtkavý rytmus bicích s mohutnými dvojkopákovými palbami je často až strojově nudný, chladný a po čase je nepříjemný. Ve FF podobné figury byly zapasovány do míst, jejichž atmosféra smrděla chladným industriálem. Divine Heresy jsou jen samoúčelné hraní pro efekt. Necítím z hudby hloubku, jen slušné řemeslo vyleštěné k dokonalosti chirurgického nástroje.

 

Trocha naděje mi doutná při industriálně načuchnuté mršině „Anarchaos“, kterou je možno vynést na vrchol alba, je celkově temnější, uvěřitelnější a bicí nepůsobí tak nelidsky. Kytarové podladěné motivy drhnoucí dno stupnice, ve mně vyvolávají dávné vzpomínky na Panteru a jejich skladbu „I´m Broken“. Druhým silnějším článkem chatrného řetízku je úvodní song „Facebreaker“ se zajímavou neotřelou krkolomnou kytarovou linkou. Komplet písní působí prázdně a zbytečně, pod úchvatnou slupkou se nachází neživý organismus, jehož orgány nepodléhají evoluci, ale klonování.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky