Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poté, co jsem v loňském roce nemohl odolat albu Black Medium Current z dílny norských avantgardistů Dødheimsgard a bez nějakých delších úvah ho hned pasoval do role alba roku, jsem moc rád a překvapen, že se k podobné muzice dostanu i letos. Někde na všemocných chapadlech divnomuziky DHG, která se právě na posledním albu jeví víc než cokoli jiného jako naprosto s nadhledem ukočírovaná avantgardní klasika, vyrašila muzika nová. Vicotnik dostal hlad po trochu jiném tanci na black metalu. On je pánem, on ví, kam se pohnout a jak naložit s uměleckým přetlakem. Doedsmaghird je jeho novým projektem a jak už název napovídá, domovské kapele se příliš vzdalovat nebudeme.

Ano, je to avantgardní metal, s posledním albem DHG toho ale příliš společného nemá. Jistě, ty návaznosti a nuance přeslechnout nelze, ale Doedsmaghird je i přes svou experimentální povahu silovější materiál. Víc blackový, víc v tomto ohledu odkazující na starší alba DHG, víc čerpající z kořenů spadajících do divočejších devadesátek. Přitom ale nejde o žádné retrospektivní album nahrané na zavolanou. Omniverse Consciousness je víc o tom, jak se dívat jiným úhlem a dnešním viděním přes stejné brýle, jaké při sobě hlavní protagonista nosí. A není na to sám. V Doedsmaghird kromě mistra Vicotnika působí Camille Giraudeau, který je jinak k mání ve Void, Dreams of the Drowned nebo Stagnant Waters, kteří letos vydali album Rifts. Všechno jsou to spolky roztáčející své zvukové kejkle na avantgardním hřišti plným podivných her. A taky kapely, které disponují nadprůměrným materiálem. Takové Jadjow od Void je vyloženě laskomina a do mého výčtu za rok 2023 se na rozdíl od DHG nedostalo jenom proto, že jsem to prostě nestihl...

Co stíhám od začátku, je tahle prvotina Doedsmaghird a jejich Vševesmírné vědomí. Zvukově se pohybující v až klasicky známém prostředí a víc než stylové překvapení hledejme, jakým způsobem je uchopeno. A po této stránce je dvojice Vicotnik - Camille kondičně skvěle vybavena. Na albu pak jejich blacková avantgarda působí vyloženě svěže, bez zábran a pochybností. Je to doslova pohybující se živá hmota nápadů. Omniverse Consciousness je spojením avantgardy, black metalu, elektroniky a pár dalších prvků. Tyhle tři mně jeden po druhém přijdou jako hlavní. Pak jsou tu samozřejmě vokály. Ty má v gesci Vicotnik a jak už je dobrým zvykem, tady se nelze splést. Jsou různorodé - šílené, vstřícné, futuristické... Jsou výborné.

Omniverse Consciousness je současná avantgardní černota. Napumpovaný organismus plný života, ale taky chladná mašina s futuristickým zvukem. Část uměleckých chapadel nabírá z minulosti a předává ji vesmírné legii, která na vše poctivě dohlíží pohledem vývojového technologa v klinicky čistém prostředí. Vemte si Heart Of Hell, úvodní singl desky. Tupé, dusavé rytmy pohání rozohněnou blekařinu, aby se přesunula do objetí strojírenské nutnosti ji úplně osekat. A pak poslat z pekla na oběžnou dráhu vševědomí. Vicotnik tady zní jako robotický vypravěč, který obklopen vlastní múzou spílá i naříká. Ale je to pořád jen úvod, album nabídne víc. Každá skladba je silná a nám je neustále nabízeno až přemnožení různých vychytávek a netradičních můstků. Tahle deska vyloženě bobtná svou nápaditostí.

O složitost tu ale nejde, Omniverse Consciousness není komplikovanou nahrávkou. Kdo se v avantgardním metalu orientuje a cítí se v něm jako doma, se nemůže ocitnout nahý uprostřed něčeho nového. Omniverse Consciousness se pohybuje přesně tam, kde se už hýbali jiní. Jen to dělá s velkým přehledem a (opět, vzpomeňte právě na poslední DHG album) naprosto přirozeně. Vicotnik ví co dělá a dělá to dobře. Tahle vševesmírná exkurze nabízí hutnější a tvrdší materiál. Mrkne přes rameno a vidí skrz klávesy devadesátkového blacku, synteticky je přesune do reality dneška a posílá je dál. Mohli bychom tu vést debatu, jak by bylo tohle album vnímáno, kdyby vyšlo pod hlavičkou DHG. To jsou ale jen spekulace, protože tomu tak není. Omniverse Consciousness není tvrdým oříškem, je to stravitelné album. A to i přes všechna spojení a zvukové excesy, které nabízí. A těch jsou mraky, protože tohle album jimi vyloženě kypí.

Vicotnik znovu umělecky vzplanul a výsledkem je další výborná práce. V Doedsmaghird se trochu vrací, aby znovu našel, na co možná v minulosti zapomněl, nebo to spíš neměl možnost objevit. První deska tohoto projektu je skvělá možnost, jak se ponořit do jeho pološíleného světa a naplno se oddat avantgardní blekařině první jakosti. Sršící nápady a kompozičně dotažené. Oproti poslední desce DHG tomu schází ladnost, ale Doedsmaghird je strojovější mechanismus a jeho ladnost hledejme v tom, jak spojuje minulost s přítomností a posílá je do dní, které teprve přijdou. Je to radost. Ta moje není maximální, ale hodně velká. Tohle album se jen tak neomrzí.