Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na metalové encyklopedii má kapela Slzy mrtvého světa svůj profil a když si prohlížím tam uvedenou fotku a čtu tam uvedené tematické směřování (Post-apocaliptic, Destruction, Desolation, Cannibalism ... ano, včetně té pravopisné chyby), ve skrytu duše doufám, že je to celé bráno jako nadsázka, trochu specifický humor a že jinak jsou do docela normální chlapíci, co chodí do práce, na pivo a nadávají na politiku. Tahle kapela už u nás svůj prostor měla, v roce 2021 se svým prvním vydáním Na planetě Zemi – čtěte ZDE, a dnes tedy dostává prostor podruhé. Pro pořádek doplním, že jde o jeden z výhonků kopřivnické scény, a že jednotlivé členy můžete zastihnout jak v podobně obskurních spolcích typu Přítel Belial či Staroslovanská pitka, tak i v serióznějších kapelách jako Drutty nebo Panenské plameny (v osobě baskytaristy Lukáše Sedláčka).

Naproti tomu o teplické kapele Kostival nedohledáte skoro nic; kromě značně zanedbaného bandzone profilu, kterého od smrti dělí jedno mávnutí motýlích křídel, jsem nenašel ani psí štěk. Tady si dovolím první poznámku k recenzovanému CD splitu, ve kterém jsou na jednu stranu uvedeny texty všech osmi skladeb (ke cti obou kapel v češtině), ale na stranu druhou v něm nedohledáte vůbec nic dalšího. Sestava, jména, data, čísla ...prostě nic. Kromě loga „Studio Reverze“ nedohledáte ani informace o tom, kdo je zodpovědný za zvukovou podobu nahrávky, což by mě osobně dost zajímalo, protože zvuk je jedna velká legrace a strašně rád bych věděl, kdo disponuje tímhle smyslem pro humor.

Každá kapela má zvuk nastavený po svém, což by u splitu ani tak nevadilo a děje se to řekl bych běžně, ale v tomhle případě ono „po svém“ je skoro až „naopak“. Zatímco kopřivnické Slzy mají těžiště ve středech, výšky a spody téměř nehrají, tak teplický Kostival naopak duní jak dělostřelecká příprava. U první čtveřice skladeb neexistuje baskytara, neexistují hlubší bubny a kopák, a činely dělají jakési rozmazané ššš na pozadí. Všechno stojí na kytaře, na vokálu a vaší představě o bicích. V případě Kostivalu někdo zavěsil mikrofon přímo do kopáku (pokud to někdo vůbec nahrával), a ten, když spustí, přehluší naprosto všechno ostatní. Vytažení spodních frekvencí je obludné a nahrávku to naprosto zabíjí. Oba přístupy jsou za mě naprosto amatérské a řemeslně špatně, přitom ale nejsou špatně nějakým zajímavým způsobem, který by u podzemního black metalu mohl platit za výhodu. Z pozice posluchače si spíš umím poradit se zvukem Slz (i díky velmi slušné dynamice), zatímco dunící a dynamicky vyloženě slisovaný Kostival se poslouchá dost nekomfortně.

Z pohledu samotné hudby je obsah ryzí underground, který určité důstojné podoby dosahuje opět víc u kopřivnických. Jejich čtyři skladby, tvořící samostatný post-apokalyptický příběh v podzemí bloudícího a nakonec umírajícího člověka, mají minimálně nápad, logickou stavbu, schopnost pracovat s dějem, jeho vývojem a gradací. Prostředky jsou sice celkově primitivní a triviální (že by black metal?), ale při troše snahy se lze do nahrávky proposlouchat a nechat se vtáhnout. Skladby jsou poměrně dlouhé (limitně i přes sedm minut), ale jejich plocha je zaplněna intuitivním hudebním příběhem, který i díky nikoliv dominující, ale poměrně silné melodické lince dokáže posluchače zaujmout. Až na ty klávesy, kterých naštěstí není moc.

Kostival na to jde trochu jinak a jejich black metal je taková variace na Master’s Hammer a hlasový projev Františka Štorma. Ani jejich skladby se nebojí melodií, za mě překvapivě ani samplovaných chorálů (Nechuť) a obecně poměrně dost naaranžovaného zvuku (Zima). Triviálnost je ale ještě triviálnější, hudební a hráčské postupy vyloženě školácké a to, že jde narozdíl od Slz rozumět vokalistovi, vlastně ani nevím, jestli je výhoda. Všechny čtyři skladby jsou krátké, mají problém se překulit přes tři minuty, a tím i nerozpracované a spíš jen tak nahozené do prostoru. Začínající kapela se vším všudy, aspoň v to doufám.

P.S.: Hodnocení berte jako průměr 45 a 25 %.