Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatímco Ved Buens Ende prdí do hlíny a Dodheimsgard šest let spí, tak mocný tvůrce musel vypustit duchy jinde. Jeho ventilem se stala nová formace složená ze starých kusů. Výsledkem je Mørkere. Album vrhá na okolí povědomý stín a já se v jeho konturách vracím do dlouho opuštěného, avantgardního kabinetu. Žádný konkrétní styl, co stěna to momentální nápad, ale cítím se v něm dobře. V omšelých policích jsou uschovány blackové artefakty přísahající na hlavní proud, ze kterého kapela sála. Z krabice v rohu vystrkuje růžek partitury pro housle, opodál stojící španělku kryje černé sako. Tohle je místo pro setkání lidí s různými chutěmi a právě tady tohle všechno vzniklo.

Přesto že jde o novinku, albem prostupuje nepřeslechnutelná nostalgie, která mě vrací o řadu let zpátky. Mezi padajícím listím ožívají vzpomínky a je to krásné. Působí zde zašlá magie čarující z vybrnkávaných melodií na akustickou kytaru, pod nimiž je podepsána další legenda severského metalu Haavard. Opomenout nejde lehké smyčce umně napasované do divných labyrintů. Hostující Madelleine a Kamilla se svými instrumenty asi koukaly do čeho se to uvrtaly... Silný vliv neoklasického směru, jaký sledovali Winds nebo Age Of Silence, se tu ukazuje v novém vtělení a oprašuje zapomenuté pozice. Z instrumentálního hlediska se vracíme na známé adresy a deska je vlastně takovým tributem severské tvorbě. Pořád s tím stejným puncem originality.

Na Mørkere nás provází známý, zdánlivě neškolený vokál, křečovitě žvýkaná slova a fistule, které jsou nerozlučně spojeny s Vicotnikovým hrdlem. Hlavně díky němu tohle dílo kolísá mezi vážně míněnou klasickou hudbou, parodíí na srdeční lomcovák a klasickým black metalem. Posluchač neznalý souvislostí a historie bude překvapen širokým rozsahem hudebního pnutí. Záhy pochopí, že nestačí býti metalistou, ale je nutné porozumět jeho spojení s klasickými nástroji, kdy se skladby dostávají silně za hranu klasické hudby. Tohle vše patří k Vicotnikově DNA. Stejně jako smysl pro silnou melodii, kterých tahle kolekce nabízí slušné množství. Většinou jednodušších, ale o to jímavějších. Stále v kontextu historie, žádné cajdáky, ale prapodivně funkční jemnost uprostřed víru černého umění. Aby nedošlo k omylu, black metal tady pořád je a přísným pohledem lustruje každou notu. Kde se to hodí, tam dá kytarám ochutnat hlubiny zanesených včelínů a trošku ochladí příliš teplou atmosféru.

Vzato kolem a kolem Mørkere není složité album. I přes nevšední melodie a svoji originální atmoféru je přátelské a přístupné. Nepřehání to s avantgardními postupy, ani nebrojí divokou progresivitou. Takoví Ved Buens Ende a Dodheimsgard jsou v tomhle ohledu těžším oříškem. Rukopis společného autora je však zcela příkladný a musím říct, že album podobného druhu tady dlouho nebylo. Děkuji, norští manekýni.