Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Portico - Living Fields

PorticoLiving Fields

Ruadek14.8.2015
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Nevšední experimentálně elektronická deska od novodobých jazzových průkopníků, kteří si usekli polovinu názvu a začali nově a jinak. K nesmrtelnosti tomu ještě něco chybí, přesto jde o hodně intenzivní zážitek.

Chceme-li definovat styl, kterým se tato trojice profiluje, musíme se uchýlit k výrazům jako experimentální elektronika nebo adjektivům typu alternativní či synthpopový. A je to přesně tak neuvěřitelné, jako by se mi to ještě před pěti šesti lety zdálo být. Moderní postupy nikdy nebyly této partě cizí, a to ani v době, kdy měli ještě v názvu „Quartet“. Nadčasovost jejich pojetí jazzu byla nevídaná, jejich temné pojetí hudby bylo svůdné a lákavé. Z klasických jazzových nástrojů držel rytmus génius Fitzpatrick, měnící nálady a přechody rychlostí ledové tříště a zbytek jel experimentálně. Wyllie své ságo násobil a tříštil efekty, Bellamy spolu s Vineem tvořili rytmickou sekci bicí-perkuse s velkým důrazem na mnou milovaný nástroj hang (něco jako vršek zahradního grillu ve formě perkusní základny). Dvojice základních alb byla alternativně jazzová, moderní a příjemně temná. Za touto historií lze udělat první, ještě jemnou čáru.

 

Jazzově elektrický rok 2012 a živý experiment v bývalé boxerské hale + remixy starších věcí, to byl krok podstatně jinam, než mnoho posluchačů čekalo. A to ještě nikdo netušil, že toto byl teprve malý začátek velkých věcí. Změn, které kapela málem nepřežila.

 

Dnes silně elektronická trojice, která se prakticky zcela proměnila v naprosto jiné seskupení, s novým – prvním – albem na scéně. Jazzoví fanoušci tohle nemohou skousnout, nadšenci alternativního / experimentálního popu si smlsnou. Pro začátek bych si dovolil nesouhlasit s hlasy, které mluví o pouhém opisování / definování současné scény, nové pro trojici Portico. Pravda, asi se nepodařilo další totálně nadčasové dílo, přesto se jedná o pozoruhodnou desku. Portico si zachovali jisté kouzlo, které se dodnes nezměnilo. Není to samozřejmě v žádném ze známých nástrojů, které nahradili syntetikou. Je to odérem severu, temným hávem okolo posledních paprsků slunce, které brzy zapadá.

 

Tohle v sobě má celá severská scéna, zdaleka nejen ta metalová. Má to v sobě Ane Brun (celá ta posmutnělá nálada z roku 2011 – It All Starts with One), Eivør Pálsdóttir z Faerských ostrovů to tam má i přes veškerou tu svou veselost v baladách, které zpívá. Podobná schémata a principy v sobě mají i dánští art-rockoví divoši Euzen. Temnou elektronikou se nechává prostupovat i Nils Petter Molvaer, zásadní trumpetista norské scény. A mohl bych pokračovat ještě dlouho, až bych se dostal k Susanne Sundfør a dalším děvám špičkové produkce Švédska, které patří ke světové elitě.

 

 

Přestože Portico jsou z UK, jejich inkriminace k severu je zjevná a opodstatněná. Chladnou elektronikou prostoupené písně na čistě elektronicky dunivých rytmech mají mrazivý odér a strhávají posluchače daleko od popových tancovaček s omletými refrény. Jistá jedinečnost v podání Portico, které použilo jen minimum prostředků k sebevyjádření, je uhrančivá. A přitom jádro nástrojového parku tvoří živé nástroje jako je basa, piano nebo kytary. Je tu i hodně „terénních“ samplů, nahraných „venku“ a zakomponovaných do nahrávky. Deska pracuje na bázi analogových hrátek s nástroji, je tu hodně efektů, hodně experimentů. Samotný Bellamy se nebojí srovnání s Aphex Twinem, což není od věci.

 

Zásadním aspektem současné tvorby trojice jsou pečlivě vybraní hosté za mikrofonem. Jak paradoxní, zdá se. V dobách minulých čistě instrumentální jazzová kapela, která hovořila bez hlasu, teď o polovinu názvu zkrácena dává důraz na hlas a vše okolo něj jako by ho jen doplňovalo. Jono McCleery sám již léta funguje pod labelem Ninja Tune a dělá náladově podobou muziku. Joe Newman je totální hlasová pecka, která právě letí (protože Alt-J) a Jamie Woon se podílel na co-produkování dub-step senzace Burial (nahuštěná temnota Burial má k Portico též hodně blízko).

 

 

Trojice Portico, zdá se, šla celkem na jistotu a vybrala pro svůj debut pod novým jménem velká jména. A vyplatilo se. Pod labelem Ninja Tune, který si tuto událost nenechal ujít (a kam Portico sedne téměř dokonale), vyšla další stylová parádička. Neříkám, že to nemohlo být lepší – mohlo. Chybí mi tu něco, co by z desky udělalo absolutně nevšední zážitek, takové věci jako Quartet hoši totiž tvořili. Přesto, i po padesátém poslechu této desky jsem naprosto spokojen. Daleko od jazzu, blízko k experimentům, které mohou band příště vykopnout do vesmíru a dál. Talentu na to mají dost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 19.8.15 21:00odpovědět

Taky se mi to líbí, je to takové jiné...V žánru se opravdu neorientuji, ale tady je ta kvalita skoro až hmatatelná, stejně jako chladivá atmosféra. Ještě že máme ty ozvěny;)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky