Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dolven - In My Grave...Silence

DolvenIn My Grave...Silence

Monachos9.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: ...kde ticho zpívá elegie a stíny tančí v rytmu vzpomínek.

In My Grave...Silence je třetí album kapely Dolven z Oregonu (Portland, USA), jejímž srdcem a duší je Nick Wusz. Jeho jméno vám možná nic neříká, ale jména jeho spoluhráčů Jasona Waltona a Huntera Ginna mohou upoutat pozornost nejednoho znalce. Jsou totiž členy kultu Agalloch, jehož fanatickým stoupencem jsem byl kdysi i já. To byl hlavní důvod, proč jsem Dolven věnoval zvláštní pozornost. Jinak bych je pravděpodobně přehlédl. A to by byla škoda.


Ti, kteří se těší na metal ve stylu Agalloch, budou ale zklamáni. Existují určité podobnosti s jejich tvorbou, zejména co se týče charismatu a atmosféry, ale na albu In My Grave...Silence nenajdete mnoho metalu v obvyklém slova smyslu. Dolven nazývají svůj styl akustickým doomem. Já bych ještě přidal magické slovo „metal“ v závorkách, protože metal je přítomen v aranžmá některých skladeb na albu, i když „unplugged“. Hudba Dolven je intimní, ale emocionálně tíživá. Místo zkreslených zvuků elektrické kytary nebo expresivního zpěvu používá Dolven akustické nástroje k vytvoření nálady, která nás přenese na starý opuštěný hřbitov, kde jsou náhrobky vybělené sluncem, jak zpívá Jori Apedaile v úvodní skladbě. Apedaile nahradil bývalého zpěváka H. Lauera, jehož charakteristický projev mi zpočátku na aktuálním albu trochu chyběl, ale po několika posleších jsem si jeho křehký, hluboce emotivní a kontemplativní projev oblíbil. Mimochodem, není přítomen ve všech skladbách, protože tři skladby na albu jsou čistě instrumentální. Přiznávám, že mne více oslovily skladby s vokály, protože instrumentální skladby na albu jsou na můj vkus příliš sentimentální a trochu fádní. Naopak bicí a perkuse Huntera Ginna nejsou nikterak fádní, ale opojně hypnotické.

 


Pochvalu si zaslouží i zvuk. Album má křišťálově čistou produkci, která zdůrazňuje éterickou mystiku hudby. A není divu, protože za mix a mastering je zodpovědný zvukový kouzelník Dan Swanö. Díky tomu každá nota zní, jakoby se vznášela jako přízrak v chladném vzduchu. S atmosférou celého díla skvěle ladí i obal a celková vizuální stránka alba, která je ve středověkém duchu. Tato estetika se odráží i v hudbě, která v sobě nese patos „temného věku“. Doporučuji ponořit se i do kalných vod textů písní. Dotýkají se hlubokých témat, jako je smutek, stárnutí, utrpení a láska. Například píseň Sun Bleached Stones je o smutku, který Nick Wusz pociťuje každý rok, když navštěvuje hrob svého otce. Píseň Just Like All The Rest odráží zmatek a osamělost, které přicházejí s přibývajícím věkem. Jak říká frontman Nick bez obalu a poeticky: „písně jsou o smutku, stárnutí, utrpení, radosti a lásce. O všech dobrých věcech“.


Rád bych se také zmínil o názvu kapely. Trochu jsem pátral a zjistil jsem, že podivné anglické slovo „dolven“ je zastaralá forma slovesa „delve“, které se ve staré angličtině používalo ve smyslu „zakopaný“ nebo „pohřební“. Tato slova a významy se k této americké skupině zasmušilých trubadúrů hodí jako ulité. In My Grave…Silence je svědectvím o katarzní kráse smutku – kde ticho zpívá elegie a stíny tančí v rytmu vzpomínek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky