Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Serj Tankian se po předchozím experimentu, kterým popustil uzdu své hudební fantasii a především upustil páru z kotle dlouho zadržované kreativity sahající nad rámec System Of A Down, navrací do konvečních vod svého tradičního projevu. Zachovává si svoje ekologicko-ekonomicko-politické levičáctví a prostřednictvím přiměřeně zaranžovaných rockových písniček je fanouškům předkládá na albu nazvaném Harakiri.

Harakiri (správně ovšem Seppuku) je japonská rituální sebevražda, mimo jiné součást samurajského kodexu bušidó, cesty válečníka. Byla výsadou společenské elity, samurajů, a příznivci čaje jistě budou vědět, že touto smrtí zemřel i guru japonského čajového obřadu Sen no Rikjú, když se znelíbil tehdejšímu vládci Japonska Hidejošimu a dvacátého pátého dne druhého měsíce Tenšó (1591) mu byl doručen vládcův příkaz k důstojnému odchodu z tohoto světa.

Dějiny Japonska jsou jistě zajímavé a kéž by se něco podobného dalo říct o Tankianově novince. Její poslech totiž nepřináší zhola nic nového, kompoziční rozháranost je do uší bijící, skladby jsou většinou unylé a bez energie, malátně přešlapující na hranici mezi nezajímavou nudou a křečovitou snahou vymanit se z historických stigmat, která by v tomto případě byla vysvobozením, byť pouze opakujícím zaběhlá pravidla. Nezajímavost ztělesněná skladbami „Reality TV“, „Ching chime“, či „Cornucopia“ (která se čertvíproč ocitla na prvním místě desky) vzbuzuje hamletovská dilemata „doposlouchat či nedoposlouchat“ tuhle nahrávku až do konce, a pokud tu o něco běží, tak o trpělivost vydržet. Některým písním je nutno přiznat jakousi snahu o přímočařejší vyznění, ať už druhá „Figure it out“ nebo šestá „Occupied tears“ jsou věci, které ve své první polovině fungují jednoduše a elegantně, nebýt podivných experimentálních vsuvek v druhých částech, které rozbíjí soudržnou, byť nenápaditou kompozici a lepí ji dohromady v podivně barevný celek, ze kterého je sice cítit snaha uniknout jednoduchým schématům, ale výsledek se zamotává do svých vlastních nástrah a padá na dlažbu bradou napřed.

A tak je nutno hledat celkem paradoxně u skladeb neortodoxních. Taková „Deafening silence“ s přehledem sedí na mém piedestalu celé nahrávky a to i přes to, že v ní je v míře nemalé využita elektronika a akustická kytara společně s ženským hlasem ve vokálním duetu zavání těžkou kýčovitostí (pokud to není druhá linka nazpívaná Tankianem, u něj člověk nikdy neví). Jenže tahle skladba má jako jedna z mála na albu jasný směr od začátku do konce, kromě aranžérské hravosti se vyhýbá zbytečným složitostem, jejichž kostrbatost táhne tuhle desku ke dnu jako koule na noze. Průměru nahrávky se rovněž vymykají poslední dvě skladby, které jsou asi tím nejrychlejším, co se tu objevuje, a nebudeme daleko od pravdy, když zapátráme u duchů SOAD. První zmíněná „Uneducated Democracy“ si ještě nese znamení pokusů a následných omylů, které ze slušně rytmicky fungující skladby dělají podivní slepenec nejasných kvalit, ale druhá a poslední na albu „Weave On“ už je pouze a jenom jednoduchá, tisíckrát ohraná záležitost, která na tomto silně unylém albu působí výborně svěže.

Jako celek je Harakiri deskou slabou a nezáživnou. Kompoziční snažení je toporné, časté opakování motivů a celých částí skladby zbytečně natahuje a kdybych neznal předchozí Tankianovu práci, nabyl bych dojmu, že jde o mladou kapelu, která se ještě učí lepit skládačku rockové písně do přijatelné podoby. Albu až na pár výjimek chybí energie a silné momenty; o celých silných skladbách tu dnes nemůže být řeč.