Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pestilence - Exitivm

PestilenceExitivm

Mold10.11.2021
Zdroj: MP3, CD
Posloucháno na: PC, telefonu, auto-CD přehrávač
VERDIKT: V době, kdy se pilíře a legendy death metalu mění v revivaly sebe sama, Pestilence i Mameli se snaží na svém devátém počinu kráčet vpřed. Trochu se u toho lopotí, ale v křečích se rozhodně nesvíjí.

Sice bychom se měli věnovat jen aktuálímu počinu kapely, ale vezmeme to obšírněji. Existence Pestilence by šla rozepsat do tří období. První, dnes již klasické. Druhé, návratové a třetí, ponávratové. Na klasickém období prvních čtyř LP můžeme těžko cokoli ropozorovat. Subjektivita osobních chutí se už dávno rozplizla pod tíhou objektivity času. Kvalitu alb Mallevs Maleficarvm (1988), Consvming Imvlse (1989), Testimony of the Ancients (1991), Spheres (1993) příliš rozporovat nelze, pokud vůbec. Místa v historii žánru mají tato alba obsazená na poměrně výsostných pozicích.

 

K návratu Pestilence došlo v roce 2008. Během následujících pěti let pak kapela vydala tři alba. Nová tvorba si vyšlápla cestu po vlastní ose, pěkně od píky. S prvním albem Resurrection Macabre (2009) odpálili Pestilence do světa mladistvě nasupenou rubanici. Viděno optikou tehdejší doby, album mě příliš nenadchlo. Byla to až následující dvě LP, Doctrine (2011) a Obsideo (2013), která dodala materiálu Resurrection Macabre na větším smyslu i nezastupitelnosti. Kapela někde prostě začít musela, aby se mohla odrazit k dalšímu vývoji. Nemělo by zapadnout, že jeden z hlavních důvodů k návratu Patrika Memeliho, potažmo Pestilence, nese jméno King of All Kings – druhé album Hate Eternal z roku 2002. Dodnes jeden z vrcholných okamžiků žánru v jeho nejextrémnější poloze. Už ani netuším, kdy jsem na (death) metalové scéně zaznamenal tento její prapůvodní fenomén, kdy nahrávka stylově spřízněné kapely zažehne u ostatatních kapel motivaci přispět do mlýnice něčím vlastním, originálním, co snese, ba překoná, nově nastavená kritéria. Za tuhle hladovost si zaslouží Pestilence jistou porci obdivu. Nevrátili se zpět, aby jen vytěžili svojí značku. To ostatně Mamelimu přiliš nejde, i když by možná chtěl a občas taková snaha proběhne. O tom ale až níže. Trojice těchto tří návratových alb zachytila Mameliho na poměrně kreativní vlně znovuobjevování (se), a i přes jistá obecně přijímaná klišé vznikly nahrávky, které test času ustojí se ctí. Jenomže! Žeňte hudbu do krajnosti, experimentujte, když se na vrcholu popularity žánru sluní úzkoprsé plagiáty staroškolského death metalu. Viděno touto perspektivou, šlápl Mameli s načasováním svého návratu opět trochu vedle a vše skončilo na podobné vlně jako v případě Spheres. Tentokrát víc než hromadné nepochopení, které provázelo zmíněné album, převládla napříč deathmetalovou obcí apatie. Kvílení osmistrunných kytar z posledních dvou LP odeznělo do ticha bez většího aplausu. Zůstává menší záhadou, proč zrovna Pestilence nebylo dopřáno pohodlí kapely, jejíž hudbu by byli posluchači ochotni následovat kamkoli...


Období pěti let (2013 – 2018) po posledním studiovém albu Obsideo vyplnily reedice alb a demosnímků z klasického období Pestilence, což nakonec vedlo ke druhému zmrtvýchvstání kapely. Důvod? Můžeme se domnívat, zda šlo o osobní ambice či touhu po uznání a popularitě, kterou si Pestilence nikdy neprožili do takové míry jako jiné devadesátkové kapely. Faktem zůstává, že Mameli nakonec podlehl hlasům vzývajícím alba Consvming Impvlse a Testimony of the Ancients, jakožto nejlépe příjímané počiny kapely, a přišel s albem Hadeon (2018). Osobně jsem tento krok považoval za prohru hudby i části jejích posluchačů, ale kdo jsem já!? Pestilence prostě rozepsali další kapitolu, ve které svoboda volně tvořit nehraje prim. Naštěstí, jak se ukazuje, nebyl by to Mameli, aby neudělal alespoň něco drobně jinak nebo neokořenil skladby alespoň špetkou volnomyšlenkářské progrese, která k němu prostě patří. Už to ostatně padlo, všichni víme, jak předchozí dvě období Pestilence nakonec dopadla, takže se nad příklonem ke klasičtějšímu a ověrenému nelze příliš podivovat. Nicméně … pokud jde o samotný materiál Hadeon, mohlo by být mnohem lépe.

 

 

Pojďme konečně k současnosti. Píše se rok 2021. Mistr Pestilence, Patrizio Mameli, oslaví své pětapadesátiny a na svět přivádí deváté album Pestilence nazvané Exitivm. Celek deseti skladeb sevřených intrem a outrem. Oproti minulým albům dostaly značný prostor klávesy. Atmosféru nahrávky prostupuje jakýsi nádech stísněnosti, ne nepodobný náladě Testimony of the Ancients, ale přesto jiný. Prog trip od nového materiálu rozhodně nečekejte. Chlad, agresi, sekanou strojovost, brutalitu, určitou míru odtažitosti ano. V letmých náznacích se na Exitivm vlomilo i vzletné vesmírno Speheres. Všechny skladby uhání rytmicky vpřed, bez přilišných kudrlin. Neustupují, klestí si staroškolky cestu středně rychlým tempem, doplněny o pomalejší, hutná kila. Není ani nouze o momenty, kdy se sešlápne plyn více k podlaze. Žádné extra variace se nekonají. Možná zde vězí důvod pro jistou nepřístupnost nového materiálu. Nájezdy, stopky, breaky nechybí, ale mocnější či záchytné momenty absentují i po třech měsících poslechů. Jako celek album baví, protože má kvalitní riffy, vokály tlačí na pilu jako snad ještě nikdy. Některé skladby na desce mají strukturu danou pevněji, jiné, a je jich většina, jsou na Pestilence rozložené do poměrně lineární, až nezávazné formy, kdy skladba proletí a najednou končí. Mameli na novou desku opět propašoval ulítlejší sóla i krkolomné riffy, takže i když se rytmická kostra a na ní nabalené elementy tváří jako old school, tak se old school vlastně úplně nekoná (nikomu ani muk!). Nadneseně by šlo o hudební náplni Exitivm mluvit jako o střetu Consvming Impvlse se střepinami ze Speheres (viz např. refrén a riffy titulní skladby). Do tohoto „Pestilence koktejlu“ jsou jemně přímíchána trnová bodnutí riffů ala Voivod či modernější, nasekaná riffáž tvorby Decapitated a několik kil od Meshuggah (Inficiat) se taky najde. Exitivm rozhodně nejede v banálním vykrádání starých alb a sebe sama, ačkoli Mameliho rukopis je jasný, i když opět trochu jiný. Osobně bych asi uvítal ve skladbách více přemýšlení. Na druhou stranu, v pětapadesáti takhle rázně našlapat album, kašlat na důchodcovské písničkování, struktury a zároveň neznít jako vyšeptaný skoro šedesátník? Kdo to má? Na hlubší přemýšlení (o hudbě) bude mít Patrizio Mameli ještě času dost. Dokud může, ať hrotí, protože nakonec se vždy plus mínus dobere k zajímavým výsledkům.

 

Jak dobrým albem Exitivm skutečně je, ukáže zase až čas, který přinese více odstupu, možná i kontextu. Vlastně jsem trochu zaskočen pozitivními ohlasy, jež album sklízí na poli mediálním. Kdyby totiž Exitivm vyšlo po Doctrine, nedostalo by pražádnou šanci. Jed na to! Psal-li jsem něco o kontextu, tak tento konstrukt výše hází na předchozí album Hadeon pozitivní lesk účelu, který nakonec světí prostředky. Po dalších dvou měsících poslechů také mohu napsat, že Exitivm celkem nakládá. Deska stále není z nejpřesvědčivějších, ale v paměti se již stihla zafixovat více jako celek. Momenty, které dříve spíš bezděčně protekly, nyní hrají ostřeji. Mameli posluchači zase nic neulehčil. S Hadeon a Exitivm rozehrál zase trochu jinou hru a uvidíme, kam vše nakonec povede a jak to skončí. Exitivm bych se šklebem na rtech klidně označil jako moderní old school nebo prog old school, pokud bych chtěl některé „old school větve“ trochu poškádlit a shodit ze shnilé hrušky na zem. Přání, aby v budoucnu kapela udělala desku nesvázanou jakýmikoli očekáváními, se rozhodně nezříkám. Naopak.

 

Ať už to nějak uzavřeme... Všech devět alb Pestilence zní jinak, každé má své, za každým je nějaká vize a chuť něco vytvořit, nikoli jen nahrát a zobchodovat další desku. Pestilence jsou pojmem, pojmem zůstanou dál, navzdory všeobecným chutím posluchačské majority v určité době. Tady a teď ale beru Exitivm minimálně všemi pěti. Deska, která se vyplatí poslouchat tak dlouho, dokud se vám nezačne aspoň trochu líbit. Nic si do alba neprojektujte, nic v něm nehledejte, prostě si ho pouštějte. Vykašlete se na vlezlé death metaly, co jste už slyšeli milionkrát. Narozdíl od nových-starých kapel, Pestilence stále rvou syrové maso. Není to dokonalý proces, ale stále spíš funguje než nefunguje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 10.11.21 15:05odpovědět

Prosím o pár kapel hrajících vlezlý death.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky