Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač bych se tomu rád vyhnul, musím stejně hned na začátku zmínit, že právě blackmetalové učení těchto temných knězů beru jako etalon, jako mustr k těm, kteří hodlají podobné odhodlání a šestý smysl zaprodaného rouhače učinit prioritou a obrazem sebe sama. Abigor jsou panovníky, jedni z těch, kdo činí black metal black metalem.

Sotva jsme přivítali nový rok, už abychom se vraceli hluboko do devadesátek, neb v oněch časech se v lesích štípalo to správné dříví a špína za nehty byla obtížněji smyvatelná, než je tomu dnes v období chaosu, disharmonie a pokoutného kabaretnictví. Ovšem není návrat jako návrat. Tento je ryze pocitový, protože Abigor nejsou z kapel, která by najednou opustila svůj propracovaný majestát a jala se fárat hluboko pod zem s ušmudlanými uhláky na zádech. Album Höllenzwang má poukazovat na nejlepší časy black metalu a nahodile se k nim vracet. Ovšem, i přes všechnu nespoutanost, s až aristokratickým pohledem z patra honosného sídla.

Lesy lemují mocný pozemek i bohatství kapely jako takové. Ta si je střeží a nepustí si do baráku jen tak nějakou svoloč. Novinka je krátká, surová a na poslední důvěrně známé poměry kapely až přízemní nahrávka, která přesto profesorsky dohlíží na pustošení vměstnané do skromné stopáže. S obdivuhodným nadhledem a progresivně ošetřeným naturelem primitiva. Pak je docela logické, že i ona krátká stopáž zabrání stejně krátkému vedení a úlisnému slídění ducha mdlého okolo panství.

Technologicky nemravná špína alb Fractal Possession, kde si doba žádala vyzkoušet industriální novum a Time Is The Sulphur..., které tohle novum odcizeně přesnou mašinérií kázalo zkoprnělým nebožákům krutou pravdu, že v pekle nevládnou jen ohněm, ale i ocelovým pyjem zvrácené nekalosti, tak ta je na 99% pryč. Odcizení a neúcta k bytí ovšem zůstala. Pokud na další nahrávce Leytmotif Luzifer dokázala spojit svou zálibu v avantgardně surovém black metalu a hlavní síla desky spočívala ve spojení všech prvků typických pro Abigor za celou dobu jejich působení, pak novinka jde v tomto směru ještě dál proti proudu času. Ještě hlouběji k vlastnímu původu, ke kořenům.

Höllenzwang je v tomto směru čistá špína po abigorovsku. Prosta studené strojovosti co do řinčení strojírenských pomůcek, ovšem nadále chladná a odtažitá. Divoká, impulsivní a zatraceně ostrá. Zcela nepřekvapivě pak také velmi proměnlivá a neustále probodávající další možnost na chvíli povolit otěže a v klidu si dáchnout. Neexistuje! Aktuální album je znovu do detailu promakané dílo, dál definuje řád a provolává věčnou slávu mystériu. A mystérium Abigor je pravé umění satanismu a esence jeho maximální oddanosti. Mrzká hystérie, dech noci, nože, sekery a krev obětovaných. I Silenius nabádá k ohavnému rouhání a chrchle zarudlé okultní pazvuky. Třímá v hrdle velkou nenávist, ale i zaschlou moc klenuté mystiky, jenž nadále s jistou dávkou teatrálnosti servíruje poddaným. Snad nikdy jsem ho neslyšel v lepší kondici.

Polemizovat můžeme o zvuku, ale k jeho hodnocení by se v mém případě slušelo lepšího příjmu formou vinylu. Formát, který mám k dispozici má své nedostatky, ovšem na druhou stranu mi plně vyhovuje jeho zapšklá špinavost a v rámci stylu jej vnímám jako patřičný. Tak nějak mi to zkrátka stačí ke štěstí. A ten zatuchlý sound škopků, které tupými údery podivně vymlaskávájí tmu, mám prostě rád.

Ano, novinku Abigor můžeme směle brát jako střet současnosti a proměněné staroby, která není relikvií už z principu, že je nejedná o žádné zpátečnictví. Především je to však záležitost duševního rozpoložení. A v duši Abigor sídlí black metal, satan a pravá podstata toho všeho. Individuální zanícení nejvyšší možné míry. To nám ten rok pěkně začíná.