Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dornenreich - Du wilde Liebe sei

DornenreichDu wilde Liebe sei

Garmfrost5.9.2021
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: Když zavřete oči a necháte promlouvat hudbu, můžete pocítit její vrstvy, které vámi bez křečí proudí. Pokud se odvážíte popustit uzdu vlastním emocím, je možné, že se spolu s nahrávkou vydáte na cesty po měsíci a slunci…

Tyrolské Dornenreich s jejich bohatou tvorbou nelze s čistým svědomí zařadit do jakéhokoliv chlívečku. Ať už blackmetalově říznutého, či akusticky poetického nebo folkového, pokaždé jsou dokonale autentičtí a ve své podstatě srdeční. Od poslední nahrávky pojmenované Freiheit uběhlo neskutečných sedm let, po kterých se jen zaprášilo. Aktuální Du wilde Liebe sei zdánlivě pokračuje v jejím stylu akusticky/folkově/dramatickém s minimem elektrických kytar a black metalu vůbec.

 

Ono zdánlivě podtrhuji, protože Du wilde Liebe sei je deska naprosto odlišná a ještě méně metalová. Metalu prostá. Zatímco Freiheit nabízela dosti experimentování a balancování na hraně mezi tichem a metalovým žánrem, Du wilde Liebe sei je po této stránce nahrávka vyrovnaná a romantická. Při prvním poslechu mě napadlo, že se současní Dornenreich snaží dostat zpátky k nedostižné perle Hexenwind, která svého času kapelu katapultovala pryč z hledáčku blackmetalových fans a dostala ji spolu se spřízněnými Empyrium do povědomí neofolkové společnosti. Du wilde Liebe sei možná navazuje na styl Hexenwind, avšak k písním se staví úplně jinak. Spojovat ji nelze ani se zmíněnými Empyrium. Trojice -  Eviga, Gilván a Inve je specifická svým přístupem k umělecké tvorbě. Nelze je zaměnit s ničím a nikým jiným.

 

dornenreich

 

Hned v úvodu v písni So ruf' sie wach das Sehnen kapela předvede, že se kompozičně i hráčsky dostala za svůj profesní život tam, kde si mohou dělat, co chtějí. Díky rytmické hravosti (nezvolní po celou hrací délku) jsou skladby na Du wilde Liebe sei posluchačským zážitkem. Doslova balzámem. Ten klid a pohoda spolu s příjemně nostalgickou aurou z desky doslova sálá. Evigův snadno rozpoznatelný hlasový projev rovněž napomáhá k jasně dané identitě, čehož se většině kapel a jejich zpěvákům nepodaří dosáhnout ani za milion let. S minimem progresu a experimentování jde novinka přímo na dřeň a díky tomu zní zcela přirozeně. Kapela se do ničeho netlačí, hraje to, co umí nejlíp a výsledkem je jedno z nejzajímavějších alb (nejen) letošního roku.

 

Sbírka poeticky dravých balad Du wilde Liebe sei je rozvrstvena do deseti položek, ve kterých je těžké vypíchnout jasný hit či naopak slabší kus. Vyvážená atmosféra nerušeně plyne v příjemné stopáži, aniž by posluchače provokovala k pokukování na hodinky. Já tedy při poslechu pokukuju na skvělý obal, který konečnou náladičku dokonale umocňuje. Ačkoliv je Du wilde Liebe sei převážně akustická deska, není potřeba se obávat jakéhokoliv náznaku unylosti nebo nudných uspávanek bez energie. Ostatně, kdo zná Dornenreich, ten ví, že nudit věru neumí. Klasické trio nástrojů – kytara, housle, bicí s perkusemi umí kouzlit bohatou škálu hudebního vyjádření a jak už jsem psal výš, přitom všem znít zcela přirozeně.

 

 

Když zavřete oči a necháte promlouvat hudbu, můžete pocítit její vrstvy, které vámi bez křečí proudí. Pokud se odvážíte popustit uzdu vlastním emocím, je možné, že se spolu s nahrávkou vydáte na cesty po měsíci a slunci…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky