Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tyrolské Dornenreich s jejich bohatou tvorbou nelze s čistým svědomí zařadit do jakéhokoliv chlívečku. Ať už blackmetalově říznutého, či akusticky poetického nebo folkového, pokaždé jsou dokonale autentičtí a ve své podstatě srdeční. Od poslední nahrávky pojmenované Freiheit uběhlo neskutečných sedm let, po kterých se jen zaprášilo. Aktuální Du wilde Liebe sei zdánlivě pokračuje v jejím stylu akusticky/folkově/dramatickém s minimem elektrických kytar a black metalu vůbec.

Ono zdánlivě podtrhuji, protože Du wilde Liebe sei je deska naprosto odlišná a ještě méně metalová. Metalu prostá. Zatímco Freiheit nabízela dosti experimentování a balancování na hraně mezi tichem a metalovým žánrem, Du wilde Liebe sei je po této stránce nahrávka vyrovnaná a romantická. Při prvním poslechu mě napadlo, že se současní Dornenreich snaží dostat zpátky k nedostižné perle Hexenwind, která svého času kapelu katapultovala pryč z hledáčku blackmetalových fans a dostala ji spolu se spřízněnými Empyrium do povědomí neofolkové společnosti. Du wilde Liebe sei možná navazuje na styl Hexenwind, avšak k písním se staví úplně jinak. Spojovat ji nelze ani se zmíněnými Empyrium. Trojice -  Eviga, Gilván a Inve je specifická svým přístupem k umělecké tvorbě. Nelze je zaměnit s ničím a nikým jiným.

Hned v úvodu v písni So ruf' sie wach das Sehnen kapela předvede, že se kompozičně i hráčsky dostala za svůj profesní život tam, kde si mohou dělat, co chtějí. Díky rytmické hravosti (nezvolní po celou hrací délku) jsou skladby na Du wilde Liebe sei posluchačským zážitkem. Doslova balzámem. Ten klid a pohoda spolu s příjemně nostalgickou aurou z desky doslova sálá. Evigův snadno rozpoznatelný hlasový projev rovněž napomáhá k jasně dané identitě, čehož se většině kapel a jejich zpěvákům nepodaří dosáhnout ani za milion let. S minimem progresu a experimentování jde novinka přímo na dřeň a díky tomu zní zcela přirozeně. Kapela se do ničeho netlačí, hraje to, co umí nejlíp a výsledkem je jedno z nejzajímavějších alb (nejen) letošního roku.

Sbírka poeticky dravých balad Du wilde Liebe sei je rozvrstvena do deseti položek, ve kterých je těžké vypíchnout jasný hit či naopak slabší kus. Vyvážená atmosféra nerušeně plyne v příjemné stopáži, aniž by posluchače provokovala k pokukování na hodinky. Já tedy při poslechu pokukuju na skvělý obal, který konečnou náladičku dokonale umocňuje. Ačkoliv je Du wilde Liebe sei převážně akustická deska, není potřeba se obávat jakéhokoliv náznaku unylosti nebo nudných uspávanek bez energie. Ostatně, kdo zná Dornenreich, ten ví, že nudit věru neumí. Klasické trio nástrojů – kytara, housle, bicí s perkusemi umí kouzlit bohatou škálu hudebního vyjádření a jak už jsem psal výš, přitom všem znít zcela přirozeně.

Když zavřete oči a necháte promlouvat hudbu, můžete pocítit její vrstvy, které vámi bez křečí proudí. Pokud se odvážíte popustit uzdu vlastním emocím, je možné, že se spolu s nahrávkou vydáte na cesty po měsíci a slunci…