Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na tyhle kompilace, výběrovky a po různu seskládané best ofky mě příliš neužije. Ne, že bych jim nevěnoval pozornost, ale ve skutečnosti je podstatně slabšího ražení, než když mám k dispozici klasickou desku. Není přece nad regulérní alba a jejich příběhy. Kompilace žádné takové nemají a pokud ano, jsou to jen výjimky, na které si v této chvíli stejně nevzpomenu. Jejich pravý význam by měl fungovat na bázi malého dárku pro fans. U některých míněný pouze s dobrými úmysly, u dalších pak zase jako zákeřný útok na naše smysly a v neposlední řadě také peněženky. Mezi takové ovšem Aluk Todolo nepatří, to jim zkrátka nejde k pleti a podzemnímu naturelu. Přesněji řečeno, je to úplná kravina.

Už jen proto, že takové otevření archívů nemusí hned vyjadřovat chůzi po stopách slibně rozjeté kariéry a stírání slz z dojímání se nad vlastní jedinečností. Mimo jiné také proto, že kapela charakteru Aluk Todolo může na nějaké světlejší okamžiky zapomenout už jen z principu, protože světlo jako takové má do přítomnosti kapely vstup přísně zakázán. Aluk Todolo, to je tma, okultně bigbítová seance a krautrocková psychedelie. Navrch trocha fetu a víra v temnotu, kterou polyká rezonující zvuk podsklepních místností vyvolávající dojem dost nestřízlivé obskurnosti. 

Instrumentální tvář kapely může ve svých silnějších chvilkách učinit člověka opravdu šťastným, byť se vlivem této primitivně pojaté hudby ve skutečnosti musí spíš točit v kruhu na pár dní pomočené podlaze. Ale prostě to funguje. Aluk Todolo jsou totiž zvláštním úkazem, který je schopen svým rozbíjením harmonií a proměny v jejich temnější stranu rockerství určitě zaujmout. Záleží na podmínkách, na nastavení vnímání a schopnosti se soustředit na detaily. Jako už tolikrát...

... a platí to pořád. Ale zpět k archívům. Pokud jsou nazvány jako část první, nejspíš je dobré očekávat i nějakou druhou, popřípadě další. Záznam první kapitoly je vybrán z nikde nerealizovaných skladeb, bizarních experimentů na sobě samotných a trpělivosti posluchače především, různých demáčků a verzí, které nebyly nikdy dotáhnuty do finále. Prostě materiál pro fajnšmekry, pro pravé fans kapely, kterým je podobně zanedbaná a zjevně neošetřovaná látka po chuti. Takoví musí chrochtat blahem nad raritní náplní alba, ať už se na to díváme z pozice jeho struktury nebo zvukové kvality. A takovým patří všechna čest, protože radovat se z podobně vystavěné nahrávky, to asi není úplně normální. Vydat totiž každý zvuk a prd ze zkušebny, což tento archívní zázrak mnohdy nabízí, jako zas takovou raritu nevidím. Vedle těch nejvěrnějších je mnohdy přítomen i klasický čumil od vedle (já), kterému tahle dávka zvukové letargie může být poněkud proti srsti a i když lze její smysl a funkci snadno pochopit, brát ji vážně v podstatě není jak. Pouzí náhodní kolemjdoucí pak ať raději vezmou nohy na ramena, protože ti by dveře sklepa a těchto archívů otvírat vůbec neměli. Vždyť jsou tam pavouci jako dlaně...

Takže? Archives Vol. 1 je poměrně neposlouchatelná směska rytmů, vyoperovaných a zpět přišitých motivů, na které musí být fakt nálada. Ale abych nebyl jen za brblala, je tu i pár skutečně dobrých songů, co se hodí slyšet. Je to zkrátka ze stolu vytažený šuplík, kde se to hemží výstřižky a rozházenými potřebami domácího kutila. Je to neopracovaná hmota psychedelie z podzemí. A tak to má, pokud listujeme archívy tohoto souboru, přesně být. A že je určena pouze pro otrlé či hrstku nejvěrnějších? A co na tom, i to je přece ryzí pravda. Ryzí pravda z ryzího experimentování kdesi pod povrchem. Užijte si jej nebo nechte ležet. Já si napřed dáchnu, ležet nechám sebe a pak asi i tento materiál. Moc mě na něj neužije.