Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Downfall Of Gaia - Silhouettes Of Disgust

Downfall Of GaiaSilhouettes Of Disgust

Sorgh20.4.2023
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Standardní dávka hysterie konejšená melancholií a tepaná blackem. To jsou Silhouettes Of Disgust.

Němečtí Downfall Of Gaia (DOG) si už dokázali získat jisté jméno a zaslouženě i svůj tábor obdivovatelů. V kolekci jejich nahrávek můžeme sledovat vyrovnaný duel atmosférických, jemně snových pasáží s ostrými a vynervovanými momenty. Jejich pracovištěm je ponuré sklepení, z jehož okénka těsně pod stropem jsou vidět blankytná oblaka, letící ptáci, ale také tajemné prostory pod sukněmi procházejících dam.

 

 

S novým albem Silhouettes Of Disgust se po čtyřech letech vrací staré pořádky. Nepřekvapující materiál víc než kdy jindy žije z už dříve nastavených kulis, a pokud se snaží o tvorbu něčeho nového, tak jen hodně zlehka a ani si toho nemusíte všimnout. Nevadí, beru to jako něco co určitým způsobem funguje a z valné části to není třeba měnit. Ovšem potom je nutné si vědomě odříct překvapující odhalení a nová východiska. Skladby se sveřepě drží pevného rámce, bez kterého by se možná rozložily v neposlouchatelný binec. Takto se nám stabilně vrací nenápadité, ale lehce poslouchatelné melodie plynoucí z post-metalového generátoru, ševelí vzduchem a čekají na zlom, který přijde stejně zákonitě jako smrt. Razantní probírka strun vymete chrousti, možná se dostaví pár vydrnkaných tónů a potom vládu převezme náhlé zlo, jemuž tečou nervy.

 

Obě polohy nabízí málo překvapení, víceméně předpokládáte další vývoj. Pasáže uvolněného rozjímání spíš jen převalují použité nápady a jakoby se snažily natahovat drahocenný čas. O něco vzrušivější mi připadají ty ostřejší, které se nechají melodiemi jen zlehka omývat a víc hoblují. Zkrátka, bylo by chybou čekat výjimečné hráčské mistrovství nebo dosud neslyšené zkazky. Hudební motivy až na detaily recyklují průměrnost a spokojují se s osvědčenou metodou střídání rychlého, nervního blacku a pomalých pasáží postavených na melancholické atmosféře. Výjimky se najdou jako všude a tady bych vyzvednul chladně zuřivou Final Vows, která experimentuje s rytmem, vypouští lehce industriální bubliny a vůbec se zdá být něčím atraktivní. A vlastně i následující Unredeemable se povedla.

 

U DOG patří hysterický vokál k nejvýraznějšímu výrazovému prostředku, předkládá prazákladní emoci desky a kupodivu útočí víc než emotivní hloubání. Krom něj se na albu objevila i jakási Lulu, Lulu Black, která se objevuje ve skladbě Eyes To Burning Skies a dojemně pěje. Jestli píseň obohatila, nechám na vkusu posluchače, ale z mého pohledu je druhá polovina skladby (ta bez ní) mnohem lepší.

 

 

DOG se pohodlně usadili v pozici atmosférického giganta a z této pozice  jistoty vedou nenáročný, atmosférický monolog. Když o tom moc nepřemýšlím a album hraje ztlumeně na pozadí, tak se to poslouchá docela dobře. Je to taková atmosférická kulisa dotvářející určitou náladu. Jakmile se ale na album zaměřím hlouběji, začne mě po chvíli nudit a ztrácím koncentraci. Takže asi tak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky