Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo by určitě zajímavé vědět, co si myslí Varg zcela upřímně o hudbě, kterou vydává ve svém post vězeňském období a o fanoušcích, kteří tu hudbu přijímají jako dílo Burzum. Jestli je o svém konání hluboce přesvědčen a nebo je mu v podstatě jedno, co nahraje a jakým způsobem, protože o jistě nemalém houfu věrných ví a stejně tak ví, že tento houf si novou nahrávku pořídí, ať už na ní bude cokoliv. A rovněž tak se o ní bude psát a debatovat a vzniknou tradiční dva tábory znesvářených stran, z nichž každý bude přesvědčen o pevnosti svých postojů a síle argumentů. Ono je vlastně zbytečné a mylné používat budoucího času, všechno toto už se nějaký čas děje a je to ... vlastně přirozené.

Vargova osobnost není jen tak ledajaká a ať už patříte do kteréhokoliv z oněch dvou táborů, pravděpodobně si o tomto člověku „něco myslíte“. Ať už z doslechu, z drbů, článků o black metalové mafii, které i nadále plní časopisy a internet, a nebo z jeho vlastních, aktuálních úvah, kterými se snaží pohlédnout na dnešní Evropu z trochu jiné perspektivy a v nichž se to jen hemží slovy „židé“ nebo „spiknutí“. Úvahy nad směřováním liberální (jiným slovem zbabělé?) Evropy nejsou vlastní jenom jemu a když tak čtu články na podobná témata i od jiných autorů, mají především společné vyústění – tedy konec této „západní“ společnosti, která sama pod sebou řeže větev existence – ale v příčinách už se mírně rozcházejí. Varg se proto pouští i do nyní nejznámějšího evropského vrahouna Breivika, jehož jméno, stejně jako Vargovo, proslavilo Norsko za hranicemi určitě víc, než rybaření ve fjordech a do celé věci vnáší trochu jiný pohled, než jaký nás nutí si vytvářet oficiální média řízená státním aparátem.

Tento dlouhý úvod, který snad někoho odradil a donutil si pouze přečíst výsledný verdikt, měl za účel jedno – vysvětlit, že na Varga a jeho tvorbu nelze pohlížet pouze v kontextu měřítek hudebních, ale je nutné a nezbytné svůj pohled poněkud rozšířit. Pokud bychom se upnuli pouze na hudební stránku věci, novou deskou Umskiptar bychom mnoho času neztratili a konstatováním „Fallen bylo lepší, Filosofem nejlepší a novinka je hodinu trvající nuda“ bychom rozmotali gordický uzel v několika málo slovech. Nač psát víc? Recenze hotova, doplníme pár nějakých postřehů typu: rozmělněné Fallen, ze kterého byly přebrány valčíkové balady s nezajímavou hrou bicích, téměř neslyšitelnou baskytarou, kytary se ponechaly, lehce přidušený zpěv částečně zůstal a částečně se nahradil (místy doplnil) v podstatě recitací, či odříkáváním čehosi a častým opakováním užitých motivů se to natáhlo na 66 minut. Na duhou misku vah bychom přidali pár drobných pozitiv jako Vargovo umění vytvořit z ničeho něco, co i nadále má svou atmosféru, schopnost dát dohromady poměrně slušné melodie s minimem výrazových prostředků a všechno to zabalit do takové manipulativní aury, která nikoho nenechá v klidu a jedno-li, jestli ten neklid bude představován euforickým vzrušením, anebo záchvatem vzteku. Ona ta deska asi bude budit podobné reakce – pokud se vám podaří se zaposlouchat, bude unášeni fantaskní vlnou kamsi do dálek, a pokud budete potřebovat hudbu rychlejší a údernější, Umskiptar vás unudí a naštve. Tuhle desku nelze za nic uchopit, nelze najít výraznější motiv, výraznější skladbu nebo prostě cokoliv, co by vyčnívalo z jakési ploché roviny autorova sdělení, které se lehce vlní kolem nezajímavé letargie monotónního zážitku.

Umskiptar pokračuje tam, kde Fallen skončilo a Belus začalo a i když mě právě Fallen bavilo (a baví dodnes) poměrně hodně, novinka kolem mě prolétá bez odezvy. Je mi srdečně jedno, že už to není ten black metal z 90. let a že Burzum je úplně jinde, než by si ho někdo přál mít. Podobné úvahy jsou dle mého úplně mimo, nelze hrát to samé, doba je jiná, fanoušci se mění a hlavně se mění i sám autor, jehož stigma mnohým (jak je vidět marně) předurčuje i to, co a jak by měl tvořit. Jenže Varg Vickernes si jde svou cestou (jaké překvapení, že?) a ať už je tento krok promyšlený a spočítaný, či naprosto spontánní a upřímný, pozornosti jeho přívrženců i odpůrců určitě neujde. Ať už máte rádi Burzum a nebo jste-li v jejich hudbě úplní zelenáči, novinku zkuste poslechnout a posuďte sami. Osobně pár zajímavých momentů nacházím, ale jako celek mě album nudí a jak říkají rybáři – nebere.