Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Němečtí Downfall Of Gaia jsou na světě už jedenáct let a od svého vzniku stačili vydat kromě několika „malých“ nahrávek pět dlouhohrajících desek. S tou letošní, která nese pěkný název Ethic Of Radical Finitude, podnikám první nesmělé kroky k seznámení s kapelou, která si nezaslouží zemřít v zapomnění. Ne vždy je nutné hledat nové obzory, i povědomý horizont potěší unavené srdce. Stejné je to s muzikou a čím dál víc je to pravda. Nových a neotřelých nahrávek, které stojí za námahu, je poskrovnu. Tím spíš potěší věc povědomá, varianta na zažitou zkušenost. A takovou je právě tohle album, které vyvolává pocity dávno prožité, což ale nebrání projít si jimi znovu a nahlédnout na ně z jiného úhlu.

Situace na albu je od počátku napjatá, všechno se snaží natáhnout naše nervy do tenkých nití a v tomto duchu se album svíjí skoro celých čtyřicet minut. Zběžným pohledem v tom nevidím riziko, je to taková příjemná depka někoho jiného než vás, takové nahlédnutí k sousedům do kuchyně, ale stále je to jaksi neosobní. Což je fajn a dá se to užít s úsměvem na rtech. Vaše nálada se brzy přizpůsobí poslouchanému materiálu a splyne s ním v jedno. Tedy když nepočítám nevýrazné intro Seduced By..., které nic nenaznačuje a vyvolává jen otázky. Jinak se Ethic Of Radical Finitude okamžitě a bez skrupulí snaží dostat do centra pozornosti nervním vyjádřením. Album sází hlavně na atmosféru, s čímž je třeba počítat a zaměřit se hlavně na ni. Jako každé atmosférické album se nehodí do každého počasí a pro každý okamžik, a tak by mohlo zbytečně ztrácet cenné body jen proto, že si je člověk pustí v nesprávný čas. Jeho poloha splývá s depresivním a nervózním podzemím, ve kterém se jako rudné žilky lesknou skromné linky příjemné na poslech. Jde o sporá místa, kde vlnolamy boří syrový řev trýzně a kde se vzmáhá nadějné a poklidné přítmí, ve kterém je radost posedět. Jsou to ostrůvky klidu v jinak emocionálně bouřlivém prostředí. Velmi se to hodí v závěrečné skladbě Of Withering Violet Leaves, kdy už člověk uvítá mírnější zacházení a ani urputný černokněžník se nebude stydět za to, že melodie jsou mu vlastně hodně blízké.

Hudebně nejde o nějaký průlom, kapela si v rychlých pasážích a zpěvu bere hodně z blacku, dál by se tam mohly najít střípky post metalu, který nebazíruje na němém místu za mikrofonem. Víc než nějaké hudební nápady, kterých tam opravdu mnoho nenajdete, mě chytila atmosféra. I když podobné zážitky už v deníčku mám, zkrátka a dobře to není špatné. Škarohlídský zpěv může za většinu depresivních pocitů, které se z alba linou. Nervy drásající skřehot dodržuje tradice depresivního black metalu. Silný dojem je nutné přiznat i bzučícím kytarám, které taky sají mléko z oslintaného vemene černé hudby. Zvuk není čistý, je zahalen v lehké mlze špíny, která tu plní jistý úkol. Díky ní vyniknou melodické vyhrávky, které by snesly přeroubovat i do úplně jiných žánrů. V tom je skryta šířka celé nahrávky.

Není to originál, není to ani špatná kopie. Cestu k této nahrávce hledejte někde mezi, jděte cestou hlubokým úvozem, kde se po bocích tyčí krajní meze. Downfall Of Gaia i přes spoustu použitého materiálu dokáží oslovit.