Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings

Dream TheaterBlack Clouds & Silver Linings

Michal Z21.11.2009
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album plné dobrých momentů, ale i těch zlých, vyvolává spoustu rozporuplných emocí a jistě je jedno z nejkontroverznějších v diskografii Dream Theater. Chlapci stvořili skvostnější počiny, nicméně vysoký standard si drží stále. Album shazuje především nezáživnost dlouhých instrumentálních ploch.

Kompilátoři a manipulátoři prog metalu se na novém albu dokázali vytrhnout z přehnaných aranží a vystavování akademických nástrojových schopností a svoji tvorbu oprostit až co nejvíce k jednoduchosti. Celkový výraz je méně dravý, spíše se častokráte od metalu odklání do prog rockových decentních pasáží vypátraných dávnými Pink Floyd, či novodobými Porcupine Tree. Mike Portnoy drží svoje nutkání hrát komplikovaně a tluče především pro celek, stejně sympatický je i LaBrie, kterému snad zakázali výstupy do horních pater rejstříku. Album tak zní nečekaně kompaktně a lidsky. Dream Theater se typického výrazu nezbavili, jen jako by hledali vlastní grál mezi silou emocí a nutkáním být strojeně komplikovaný. Změny temp a nálad ve skladbách drží občas tradiční kadenci. Ústup z tvrdosti, naturalistický a přirozený projev oříznutý na minimální možnou mez v rámci DT, je současnou tváří hudebních workoholiků. Pravda, je pro příště co dopilovat, protože na rozlehlých plochách nejednou dochází k nezdravému nudismu.

 

K poslechu bych doporučil pořídit 3CD edici alba, kde kromě šestice slušných předělávek najdete album v instrumentálním podání. Někdo si možná řekne zbytečnost, ale právě tady je prostor pro vychutnání čisté hudby a zručnosti interpretů. Před oči tak vystoupí i nejméně nápadný baskytarista Myung. Pořád tvrdím, že když je něco geniálně a kvalitně zahrané s nadhledem, evidentní chutí hrát, nemusí z každého taktu chvístat originálnost. V tomto pohledu s albem nemůžeme být nespokojeni. Možná by Dream Theater prospělo, kdyby do svého vlastního státu vpustili cizí element – producenta. Prozatím duo Petrucci - Portnoy stačí, ale na novince už se jejich paličatost jeví jako nekontrolovatelná, bez správné zpětné vazby.

 

Úvod „A Nightmare To Remember“ obstarává monumentální intro, které přechází do intenzivního tepajícího bucharu, inspirace Death Magnetic čpí na hony daleko. Všechno je inteligentně zakomponováno a zabaleno silným příkrovem nápadů a zvratů. James stoupá chvílemi nahoru a mile překvapí, že svůj projev drží v lidských mezích a nesklouzává do bolestivých rejstříků. Tvrdé polohy jsou zarámovány jemnými prog pasážemi, jednoduchými plochami s akustickými kytarami, vázanými na vzletné melodické hitové chvíle. Kruh k počinům kapely z 90.let se uzavřel. Rytmika nijak neexhibuje, pevně drží důrazné tempo a klade tak k nohám velký prostor pro Petrucciho nekonečné sólování. To má občas příchuť psychedelie a kosmické rozlehlosti, ale trváním je neúnosně dlouhé. Trochu rapování je dopřáno i pánovi za bicí baterií, jako by LaBrie byl odkazován jen do pozice občasného nutného doplňku. Mnoho dlouhých minut se nedostane k veslu, což je na ploše šestnácti minut tristní. Ke konci se skladba zvrhne v docela ostrou sypačku, zakončenou stejnými inspiračními kořeny jako úvod. V „A Rite Of Passage“ se paroduje Alice Cooper. Především LaBrie svým zastřeným zpěvem, ale i hudební složka se snaží působit hororově. Skladba je zjemňována melodickými částmi až přeslazenými chvilkami či symfonicky stavěnými kameny. Pan Petrucci opět dlouhodobě sjíždí neúnavně trsátka na dlouhých, předlouhých plochách, dokud ho nesetře praštěnými rejstříky Rudess.

 

Velké vylehčení v baladické rovině splňuje v mých očích naprosto zbytečná a nudná „Wither“. Ničím nepřekvapí, pouze zmíněným zlidštěným LaBrieho projevem. Decentnost procítěně zhmotněná. Symfonické rejstříky mi zní podezřele levně, zde se Rudess příliš nevyznamenal. Naštěstí plouživé trápení netrvá drásavě dlouho. „The Shattered Fortress“ je další zpovědí Mika Portnoye, kde se vyrovnává se svým dřívějším problémem pohledu do prázdných lahví. Všechno se jeví v nejlepším DT pořádku, ale po dvou minutách opět plavu v „Death Magnetic“. Pravda jen na chvilku, ale vlákno se už táhne. Dramatická vřava stejně tak mnohostranný LaBrie boduje na celé čáře, pere se skvěle s cizími pocity. Procítěná „The Best Of Times“ je další intimní zpovědí a věčnou rozlučkou Mika Portnoye se svým otcem. Skladba se naštěstí rozveselí dle platných pravidel kanadských Rush. Místy hodně strnulé a nepůvodní. LaBrie doslova tápe. Nádherně se místy vynořuje mamutí Myung a raději sledujete jeho práci, než úsměvné rádoby symfonické pasáže.

 

Dream Theater nikdy časem nešetřili a dokazuje to i závěrečná nejdelší skladba „The Count Of Tuscany“. Úvodní více jak čtyřminutová exhibice mě míjí jako „n-tá československá superstar“. Dále se už vynášejí stejné karty, jako na předchozí ploše alba. Co trochu zaujme, je chytlavý refrén. Mnohaminutové cvičení a preludování instrumentů je tak nudné, až se snažím kouzelnými formulkami přivolat LaBriho, který tvrdohlavě nedostává prostor k nástupu. Hlavní úlohy se znovu na nekonečně dlouho chopí Petrucci, a pokud zde neusnete, tak už nikdy. Ne, prosím dost! Z letargie vytrhává akustické vybrnkávání od táboráku a maximálně civilní LaBrie. Pokud Vás unavil konec alba, doporučuji do přehrávače zasunout CD2 a odpálit si hlavu dávkou coververzí. Jako očistec působí monolit rockové hudby „Stargazer“ od Rainbow. LaBrie mě svým výkonem uzemnil, Dio z něj nikdy nebude, ale přesto iluze je to náramná. Další covery už jen na vlastní nebezpečí, bohužel DT jsou ve fázi, kdy se jim daří až neskutečně nudit a být nezáživný. Iron Maiden i trochu lituji, zde Rudessovi znovu selhávají ruce nebo hlava, jeho přešperkování skladby se moc nepovedlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky