Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Funerální doom metal je jako vetchý kostelník, který nikam nespěchá. Šourá se po nádvoří, chroptí si pod vousy poznámky chlípného samotáře a to, co chatrným sluchem vnímá z dáli, je ozvěna varhanního recitálu, který se nese po větru jako doprovod na onen svět. Když se zadaří, sledujete jeho one-man show se skelným pohledem a pokleslou bradou a nevnímáte, jak ten čas běží. Někdy se ale jen tak lehce nedozvoníte. Bušíte do vrat, stařec se blíží, klíče mu chrastí u stehen, už z dálky je pěkně cítit, ale kde sakra je? Chcete ho někde za zdí chytnout za ucho a křiknout “dělej, kurva, nemám na to celej den!” Ano, i to se může stát. Někdy to prostě nelepí a zhouba se táhne.

Proto se občas obracím i na kapely, které k žánru přistupují trochu progresivně. Dream Unending nejsou vyloženě průkopníci, ale svým debutem Tide Turns Eternal ukázali prstem na cestu, která sice ctí žánrovou vrstevnici, ale znenadání mine ušlapanou pěšinu a vrátí se na ni až po několika zátočinách, bůhví odkud. Projít se po jejich zcestné stezce znamená schytat pár štípanců od neznámého hmyzu, vymést kdejaké bodláčí a zabahnit si podrážky, ale za to dobrodružství to rozhodně stojí.

Dream Unending čerpají z doomu základní atributy jako pomalé tempo, těžká kila, záhrobní chropot a ponurou atmosféru s veškerou tíží, kterou na svých bedrech unesou. Co s tím dělají pak, to je mi záhadou, ale z kohoutku nakonec odkapává nektar, který občas jako by pocházel spíš z roviny snění než bdění. Album je nabité emocemi, které se přelévají z jednoho konce na druhý jako nálady v hlavě hormonálně nestabilního pubescenta. Co by jeho rodiče dokázalo přimět k zakoupení brokovnice, to je na nahrávce vzrušující sjezd z kopce s úmorným výstupem zpátky na vrchol. V klidnějších, nebesky vláčných okamžicích to na jazyku zajiskří chutěmi po staré Anathemě - recitativ, éterické klávesy v dálce, hypnotické arpeggio … ano, to by šlo! V ostřejších momentech, kdy se potácíte v hlubinách ledového oceánu a pod útoky ostrých kytar a dusivého murmuru dychtíte po hladině, je pachuť naopak výrazně zhoubnější. Co vás přimáčkne ke dnu, jsou podobně chorobné zárodky, s jakými operují například veteráni Evoken a jim příbuzní záhrobní eskamotéři.

Song of Salvation není dlouhé album. Na poměry žánru je to spíš rozumný doušek přírodní funerální vody, v níž se to těžkými kovy jenom hemží. Dvě epické skladby Song of Salvation a Ecstatic Reign ční na obou krajích alba jako dva mohutné pilíře, mezi nimiž se prohání drobotina, která se dorozumívá hlavně řečí kytarového pábení, jinak většinou drží jazyk za zuby a kypří půdu pro nástup velkého finále. V této fázi alba dochází logicky k poklesu tlaku ve strojovně a mít to delšího trvání, tak by ani pohotový zásah kotelníka nezachránil chcípnutí motoru. Ten odhazuje cigaretu a pádí k lopatě za pět minut dvanáct. Mezi řádky prosvítá podezření, jestli střed nahrávky není jen kompars ke dvěma titánům v hlavních rolích, ale jedním dechem dodávám, že to mou náklonnost k albu poznamenává jen nepatrně. Však to vidíte ve štedrém hodnocení. Dream Unending se ve své emocionální turistice vyznají jako zkušení šerpové a ať už máte před sebou výstup na vrchol nebeské klenby nebo sestup do tmavých údolí, na jejich bezpečné vedení se můžete spolehnout.