Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V anketě Břitva skončilo toto split album na slušivém třetím místě. Není divu, jde o vskutku kvalitní počin. A kdo že za ním stojí? Blues For The Redsun a Drom, kteří natočili po jedné skladbě, jež umístili na svou stranu velké černé gramodesky s hromadným názvem Fullmoon Alchemy Narcotic Session. Název, pravda, trochu zvláštní, ale podle jedné starší poučky, kterak pojmenovávat blacková alba, je vlastně v pořádku (pravidlo 87. Když to bude možné, udělejte svůj název alba tak, aby se skládal ze 3 nesrozumitelných slov. Dimmu Borgir jsou v tom mistři).

Zajímavě působí samotný obal, který bych ještě před vydáním této nahrávky ani u jedné kapely nečekal. No, možná u Blues For The Redsun, ale i tak... Jde mi o motiv bafometa, který se v metalové hudbě zjevuje opravdu velmi často. V poslední době tomu možná již tolik není, nicméně jen v mé skromné sbírce je hned několik obalů, kde bych tuto postavičku vyhledal. Ale (a tohle je opravdu zásadní ale) tenhle výjev má velice originální pojetí. Prostě těžce smrdí narkotiky. Nejde jen o ty pilulky, ze kterých modla vystupuje, ale třeba o injekční stříkačku v levé ruce (jak příznačné), které se jeví jako srostlá s tělem. Zkrátka něco, co je neoddělitelnou součástí života oné osoby. Výrazně působí i vyvalené bříško, které shledávám těhotenským. Těhotná fetka bafomet? To je síla! Anebo jde taky jen o pivní břich, což by mělo taky zajímavý rozměr. Zkrátka samé otázky. Ale já tu chci psát především o muzice, ačkoliv ten obal je prostě vynikající. Fakt skvělý. Jo.

Blues For The Redsun

Začnu čistě dle abecedního pořadí, jelikož ani v případě tohoto split alba neexistuje žádná strana 1 a 2. Ti na své ploše rozehráli skladbu Redukce zločinu čítající nějakých šestnáct minut. Banda nikdy nikam nespěchala, což je vidět i na tom, že nám stále dluží nějaký velký zářez do diskografie v podobě dlouhohrajícího alba. Tím pádem se nelze divit, že kompozici rozezvučí pozvolna, volně, dlouze a především trýznivě. Strunné vrnění, které milují všichni, kdo se kdy zamilovali do škatulky drone, si přijdou rozhodně na své. Nechybí ani lehký závan noiseového rušení a především noiseové podbarvení některých nástrojů včetně zpěvu. U zpěvu však shledávám trochu slabinu, protože osobně by mi jeho poloha seděla mnohem hlouběji. Nějaký fajn kanální hrdelní zločin proti heavy/power metalu by se tu leskl jak víno. Nicméně kapela i tak umí perfektně udržet pozornost i přes své rozvláčné tempo a opakující se motivy. Asi nejzajímavější bod nastává kolem deváté minuty, kdy se rozjede až stonerově chytlavá melodie, která mi sakra fest někoho připomíná, ale kdybych si šlehnul, tak nevím koho. To musíte objevit sami.

Drom

Se vší úctou k výše popisované kapele, tak Drom jsou pro mě jasným výhercem neexistujícího souboje. Jejich skoro dvacetiminutová tryzna V tanci světel je prostě špička. Jednak perfektně graduje a jednak má hrozně chytlavej refrén. Celá skladba je pěkně barevná a přitom poměrně minimalisticky založená. Stojí to hodně na povedených kytarových kejklích, ale zároveň skladba umí předat žezlo i doprovodným samplům. V tu chvíli se pak soustředíte na motiv, který jel jen na pozadí a najednou vypluje na povrch a má vás. Je to vcelku jednoduchá rovnice, relativně jednoduchá skladba a přitom tolik účinná. Rozhodně má atmosféru, to se musí nechat.

Obě kapely ukázaly, že jsou velmi silnými pojmy. Je dobré s nimi počítat. Však Drom vydali naprosto perfektní album Tady Bůh není a Blues For The Redsun mají za sebou vzestupnou tendenci splitek (jak říkám, jen to album chybí). Takže pokud jste dosud váhali při pořizování, teď už by neměla být sebemenší pochybnost. Na dobrém pocitu ještě přidává pěkně provedené edice od Metalgate. Ty černé plochy působí originálním dojmem staré ošuntělé desky, které lze lovit v bazarech, či otcovských sbírkách. Prostě to má takovou vtisknutou patinu. Ostatně k tak skličující a hluboké hudbě by se ani nějaká čistá verze jednoduše nehodila. Všechno sedí tam, kde má, čili vážně spokojenost.