Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Lednový dvojreport z Modrý vopice

Lednový dvojreport z Modrý vopice

Lomikar10.2.2024
Leden - měsíc, kdy si člověk čtvrt hodiny oblíká, když jde s košem, zkřehlé prsty se řežou o nepoddajné struny, paličky padají z ruky, nudle kape do piva a i ty reporty by člověk raději vyčůral do sněhu. Ale tak ve Vopici mají alespoń kamna, tak se podíváme alespoň tam. Zhodnotíme tak dvě radikální kytarové akce.

// 7. 1. Blues For the Redsun + Drén + Monuments of Absence + Voluptas v Modrý Vopici

 

 

Mizzy, zuřivý reportér sousedního metalovýho zinu Marast, se před pár lety rozhodl, že namísto toho, aby se jako každý slušný člověk o svých narozeninách nechal obskakovat nějakou nahatou potvorou, bude se raději srát s koncertním mecheche pro partu nevděčných degenerátů. A tak jednoho krásného večera se sešli na jednom řádku v programu Modré vopice hudební projekty Monuments of Absence, Voluptas (v nichž náš oslavenec krákorá), Drén a hlavně profesionální ubíječi Blues for the Redsun, které jsem naživo snad ještě ani neměl možnost vidět, jakkoli je z poslechu dost můžu.

 

Atmosféra napovídala nedělnímu zasazení celé akce, takže se v ten večer při desetistupňových mrazech sešel v boudě takovej ten půvabnej vejškrab ze dna pánve metalových a punkových koncertů, tedy všelijaký zbloudilci na útěku před zákonem, mrazem i sami sebou, redaktoři obskurních zinů, které nečtou ani oni sami, i pomotaný smažky, kterým bylo úplně jedno, co se tam děje, hlavně že se to děje. Zkrátka jsem si tam připadal jako doma, ačkoli ve vzduchu bylo cítit od počátku napětí. A to napětí z toho, zdali se dnes podaří splnit nároky klubu na to, aby  večer proběhla NORMÁLNÍ produkce. Tyto parametry totiž prý loni na stejné akci nesplňoval gentlemanský set Paregorika, o kterém sice fajnšmekři již dávno vědí, že zní jak to poslední, co slyší člověk, na kterého padá lešení, ale ve Vopici to tehdy nevěděli. Takže celou dobu visela ve vzduchu němá výhružka v tom, že bude-li to znít jako startující letadlo, tak se to prostě rozpustí a jde se domů (platí jen pro ty, co mají domov). Moc jsem se na plnění těchto podmínek těšil už jen kvůli tomu, že jsem na plakátu viděl jméno Drén.

 

Příznačně k jejich názvu jsem bohužel promeškal úvodní set Monuments of Absence, který byl prý vynikajícím drone ambientem, což zrovna k obecnému zvuku drkotání zubů muselo skvěle sednout. Příště. Následně měli být Voluptas, kapela, která dle své koncertní aktivity vznikla dost pravděpodobně hlavně proto, aby mělo co hrát na Mizzyho narozkách, ale na druhou stranu mě tam díky ní pořád bude mít. Letos měli tihle bordeláři z mé pozice lepší, čitelnější zvuk a míň mlhy (což je vždycky špatně). Ten taktní rozprostřenej sound s rozpoznatelnými nástroji mi ale rozkašlal tu zahleněnou disharmonickou kouli, skrze kterou jsem si kapelu užíval na předchozích seancích přece jen o něco víc. Možná ještě si úplně nesedla ta atmosféra ranného večera, kdy to všechno bylo pořád tak nějak promrzlý a málo nalitý na to, aby se to tam přirozeně rozhýbalo. Navíc nikomu se nechtělo úplně rvát dopředu k pódiu, kde to ovládala jakási nepostojná Máchalová, která měla tendence zařazovat každýho okolostojícího do svýho večerního pro/gramu.

 

Po Voluptas hrající Blues for the Redsun si nakonec vyargumentovali vytažení zvukařských šavlí o centimetr výš, než by to možná někdo chtěl a dobře tomu tak, protože jejich umlacující těžký monotónní sludgový mantry jsou přesně dělaný na to, aby objaly, pomačkaly, zdrcly vás rameny k sobě a vy jste z nich pak byli vypuštěni do světa jako daleko mizernější, duševně sprostější kusy dobytka. Po deseti minutách jejich setu jsem byl, i přes svojí vyhlášenou neposednost, přibitý nohama k podlaze a hlava mi sama padala nahoru a dolů jako fentanylákovi. Nejlepší hlukový zmar za dlouhou dobu. Čistý negativismus, prvotřídní špínovina. Všeobecné nadšení všech zúčastněných dokazuje, že to nebylo jenom něco spadlýho do mého drinku.

 

S dalším hrajícím (sic!), tedy hlukařem Drénem, jsem již vycejtil nějaký organizační střety zájmů, které nejspíše vyústily v to, že po Redsunech mi jeho hlukovej set přišel až šimravě potichej, za což jsem teda fakt klíčema necinkal, takže jsem se pomračil chvíli na to jak tam řádí se světýlkama nad deskou a pak se nechal smést vírem večera se všemi obvyklými podezřelými. No a jak to bylo dál, to už víte sám, pane strážníku. 

 


 

// 20. 1. Drom + Nuumite + Tengri v Modrý vopici

 

 

Týden dal týden a byli jsme zase zpátky v Modrý vopici a bojovali o místo u kamen přesně v podnikové zimní tradici, kdy ti je buď pořád příšerná kosa, nebo hrozný vedro. Publikum večera mělo nepříjemně mnoho společných rysů s tím, které se zde sešlo před čtrnácti dny, tedy spousta takových těch napůl hudebníků, napůl hudebních kritiků, degeneráti, aspirující degeneráti, příjemci všelijakých humanitárních pomocí, no prostě na první dobrou sůl do rány každému, kdo si přišel se zavřenýma očima užít tklivé tóny introspektivních písniček o smutnění a nenaději.

 

Když jsem viděl naposledy Tengri před dvěma měsíci v dejvické Klubovně, tak horší podmínky ke hraní mít nemohli. Nyní, když měli možnost se pohodlně rozložit ve svém obvyklém vzorci kolem pódia a při naslouchavějším publiku se zvukařem, který je pochopil, tak se jim hrálo o mnoho příjemněji. Já si tak zase rád připomněl, o co kapele vlastně úspěšně jde (tedy hlavně uhlídat všechny nástroje a hráčské ambice v rámci dobře vystavěných písní), jak se jí daří, když se toho drží a jak si hlídá, aby případné výjezdy jednotlivých nástrojů nezískaly nad zbytkem příliš velkou autoritu. Tengri jsou si vědomi, že housle tyhle tendence mají, ale naštěstí už jen permanentně stydlivý výraz na tváři jejich držitele budí důvěru, že si toho je sám vědom a tak se drží pokorně v mantilenelech. Co se tohohletoho houslisty Saši týče, tak je samozřejmě od kapely hezké, že do své personální geometrie u pódia si ho zařadí mezi sebe doprostřed, ale on tam pak s tou svojí roztomilou skromností působí, jak kdyby se něco posralo při seanci a místo Lucifera přívrženci omylem vyvolali jen takového toho čerta, co dělá, že se lidem ztrácej ponožky nebo tak něco a on jim to musí nějak šetrně říct.

 

Nuummite je kapela, která doplácí na to, že v tom pražském hudebním podhoubí je trochu všudypřítomná, takže na ní má každý názor a rozhodně o něm nehodlá držet hubu. Takže když jejich set nebyl ani v půlce, tak ho kolem mě zrecenzovali nezávisle na sobě už čtyři lidi. Já neměl čas, protože jsem obdivoval basákovi vlasy. Když jsem ale na chvilku odmrkal jinam, uvědomil jsem si, že ta kapela má zvláštní rozpor - zní podle mě totiž podstatně lépe, než jak vypadá jejich hraní. Numiťácký instrumentálky vyznívají totiž daleko tvrději a bezprostředněji než by kytaristova ruka, pobíhající po pražcích jak postřelená koroptev, napovídala. Ale třeba za to může skutečnost, že já mám tu kapelu tak nějak lidsky rád. I proto jsem jen diplomaticky odmlčel časté argumenty některých notorických brblalů, u kterých se začal rozvíjet názor, že by chlapcům prostě slušelo, kdyby je doprovázel někdo za mikrofonem. Tato diskuze se následně překlenula do fáze, ve které jsme s hudebníkem a novinářem, panem Martinem Z., doplňovali hlasovou sekci do živého setu, což znělo překvapivě dobře, spoustu lidí kolem to dost sralo a my jsme tak se sebou nemohli být spokojenější.

 

Na závěrečné Drom jsem se těšil jak na první ranní pivo po záchytce, protože jsem kapelu viděl snad naposledy někdy v roce 2013, kdy v Brně předskakovali Obscure Sphinx (kde je jim konec?) a doteď si pamatuju tu překvapivou intenzitu celého jejich setu. Pro tenhle večer náladou vhodně navázala na onen koncert Blues For the Redsun, který se na stejném pódiu odehrál před dvěma týdny (a koneckonců jsem si z tohoto večera konečně odnesl parádní splitko Fullmoon Alchemy Narcotic Session, kde se obě tyto kapely potkávají), takže se opět jednalo o to tíživé sludgové zatloukání křivých hřebíků do promáčeného trámu. To sice nedosahovalo tak silně vtahující jednotvárnosti Redsunů, kteří skutečně celý svůj set hráli pořád to samý - Drom třeba i od sebe oddělují jednotlivé tracky a podobné zpovykanosti - nicméně stále to byla cenná upomínka na to, že se tu na tomhle kusu plesnivý hlíny naštěstí máme pořád tolik špatně, že tu vznikají takhle dobré nespokojené věci. No a to co se dělo po koncertě dál, kam se jelo, odkud nás vyhodili a tak, to už znáte sám, pane strážníku. 



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky