Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk by si neměl nic plánovat ani si vytvářet představy o tom, jak to bude, až to bude. Všechno je na světě jinak. Kdo to řekl? Už ani nevím... Kapelu Blues For The Redsun jsem registroval už delší dobu, ale popravdě jen podle názvu a bez hudebního rozměru. Myšlenky na Kyuss? No jasně, ty názvy k sobě mají blízko a představa jakéhosi stoneru na dvacet různých způsobů tu byla. Jenže tomu tak není. Pak mi taky poštou došlo tohle demo / CD-R a plán pustit si ho jeden večer doma selhal - špatný výpal a marná snaha přehrávače protočit a rozeznat tenhle kus plastu. Prostě demo.

Nahrávka v sobě zahrnuje dva songy úctyhodných délek 16 a 10 minut a měl-li bych se coby erudovaný pisálek (haha) vytasit s nějakým přirovnáním, volím první asociaci, která mě při poslechu napadla - Gospel Of The Future. Jen zásadně zpomalenější, línější, jednodušší až primitivnější a ještě podzemnější (fakt to jde). Díra po téhle kapele doposud zeje prázdnotou a možná právě tady se nabízí svým způsobem alternativa. Možná.

Blues For The Redsun rozhodně nejsou kdovíjací mistři svých nástrojů a skladatelští vizionáři. A pokud ano, umí to dovedně skrývat. Jejich hra je minimalismus, ve kterém platí zákaz jakýchkoliv invencí, složitostí, snah zalíbit se a zapůsobit. Jejich hudba má mnohem blíž k rituálu, kterému když podlehnete, nepřemýšlíte ani nad pravidly ani nad stavbou a sledem jednotlivých dějství. Výsledek vás pohltí jako celek a detaily necháte u ledu. Takhle to mám třeba s Esoteric.

Jenže tenhle kvintet není ani Kyuss, ani Esoteric a výše popsaný vztah nahrávka-posluchač v mém případě platí jen částečně neplatí skoro vůbec. Nemám nic proti jednoduchosti, zdecimovanému zvuku a krutému zkreslení nástrojů, ani proti na můj vkus zbytečně utopenému screamu a naopak vytažené base. Všechno by to samo o sobě mohlo stačit na slušný trip anebo sloužit jako živná půda pro další rozlet, ale právě ten mi tady chybí. Chybí víc nemocných kytarových sól, jaké se vyskytuje v desáté minutě prvního songu, chybí mi víc zajímavostí ze světa hudebních nápadů (slušná ruchařina v druhém songu), které by podrazily nohy myšlence na samoúčelnost toho všeho. A chybí mi možná taky moje vlastní snaha se do toho všeho naplno ponořit, protože za ty roky potápění se ve všem možném jsem už přišel na to, kde se mi plave nejlíp.

Že mě tohle demo nenadchlo, je asi zřejmé, ale zároveň tím nelze vyloučit, že u některých podivínů bude vyvolávat příjemné šimrání v zátylku. Svým způsobem jde minimálně u nás o ojedinělé zjevení, jehož ambice a hranice současně jsou dány extremitou žánru pro vyvolené a zatím spíše nesmělým osaháváním si možných dalších cest, resp. možností jak zvolenou cestou dál rozvíjet a prohlubovat. Právě ona hloubka mi zatím chybí, protože i v takto omezeném prostoru lze pracovat a tvořit celkem rozmanitě. Současná podoba monotónního pohřebního průvodu dle mého postrádá nápad a hudebně zajímavé momentky. Přebírejte, jak umíte. Po pravdě i v kontextu demo nahrávky lze měřit různě dlouhým metrem.