Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ukrajinští hrdinové Drudkh byli svého času progresivní činitelé, kteří podobu svého black metalu překračovali, až se dostali ven do světa post rocku plného melodických písní na hranici kýče a dobrého vkusu. S předchozí deskou se vrátili zpět se staženým ocasem, ale kupodivu jim to slušelo. Svižný black si v jejich rukou zachoval sílu atmosféry plné vybuchujících emocí a nejinak je tomu i s novinkou „Борозна обірвалася (A Furrow Cut Short)“. Dokonce bych řekl, že takto razantně zněli naposled někdy v počátcích kariéry.

Můj rozpor v přístupu je tedy hlavně v odmítnutí mého nadšení z regrese, kdy se kapely vrací k osvědčeným modelům, když ví, na co fanoušci slyší. Na druhou stranu jsou jejich skladby absolutně záživné, strhávající posluchače do transu ohromující silou. Letošní várka z Ukrajiny má velký potenciál. Melodie jsou podmanivě smutné, osudové… Zřejmě je to dáno i tím, jak špatně na tom jejich země je. Nevím, nakolik se snaží umělci sami svojí tvorbou promlouvat o těchhle bolestech či nakolik ony samy prostupují jejich hudbou. Tím samozřejmě nemám na mysli, že se z Drudkh stala kapela politická. Pouze z nich cítím velkou bolest, ale i vzdor a hněv.

Album je tentokrát mimořádně dlouhé. Většinou jim k vyjádření stačilo něco málo přes půl hodiny a nyní je to rovnou bez minutky hodina. Dříve to byly čtyři dlouhé plus jedna dvě kratší instrumentální skladby, nyní jich je sedm. Žádný poetický úvod, ale rovnou bouře. „Cursed Sons I“ má tendence bourat hory a bouřit oceány. Roman Saenko neztratil nic na schopnosti napsat chladný atmosférický riff a jeho bratři ve zbrani pak nijak nestojí ve stínu pana ředitele. Vlad se zřejmě rozdivočil v Blood of Kingu a drtí posluchače jako parní válec. Je to ale rytmický šikovník, který rád přechody a různé vycinkávačky. Z jeho strany monotónnost nehrozí. Líbí se mi, že hned tři členové kapely obsluhují klávesy. Vtipné je, že jakkoliv jsou důležité pro celou kompozici a jak různorodě občas znějí, dominantní stále zůstává kytara se silnou basou. Thurios i nadále spíše huláká bohatýrským hlasem, než že by nenávistně syčel; zde je vše při starém. Jak se album rozvíjí a přes vás se s lomozem valí masívní hradby melodií, je „Embers“ se svojí citlivou atmosférou vítaným zpestřením a nadechnutím před druhou půlkou. Píšu citlivou atmosférou, ale zůstáváme v blacku se vší metalovou ostrostí. Jen melodie je natolik silná, že zjemní černé pozadí.

Drudkh na novém albu přináší porci silných písní, které ale mají oproti dřívějším albům s narůstajícím počtem poslechů tendenci lehce nudit. Rovněž mám obavy ze sladkých melodií, jak je přijmou blackers milující blast beaty. Pro ty, co si oblíbili starší desky Drudkh, kde právě melodie hráli prim, tempo bylo více ve střední rychlosti, je nová nadílka možná moc brutální. Rovněž mi připadne, že ty devíti a desíti minutové stopáže jsou přemrštěné. Mnohdy jsou plné opakujících se riffů, což někdy působí děsivě. Stejně tak mi trochu chybí ona poetičnost. Na druhou stranu se stále jedná o kvalitní metalovou řežbu a pevně věřím, že ještě dlouho tomu bude, než pramen inspirací ve studni tvůrčích hlubin Drudkh vyschne. Shrnuto a podtrženo, album se mi líbí, ale vadí mi rozpolcenost mezi epickými melodiemi a nátlakovou zběsilostí, a přehnaná stopáž některých písní napumpovaných vatou.