Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno Koldbrann jsem objevil kdysi v roce 2003, tedy v době, kdy kapela vpustila na povrch zemský svůj debutový počin Nekrotisk Inkvisition. Tak výborný start nemohl dlouho zůstat bez povšimnutí, ovšem kapela svými aktivitami zrovna dvakrát nehýřila. Teprve v roce 2006 vydala druhý dlouhohrající počin Moribund, ovšem ten se už nesl v o něco slabším vánku. Bylo zřejmě nutné trochu zamakat a opětovný příklon mého ucha si kapela získala dalším černým dílem Stigma: På Kant Med Livet (EP, 2008). A teprve začátek letošního roku přinesl konečně třetí řadové album Vertigo.

Změna u kapely nastala už v samotné grafice. Možná je to způsobeno přechodem pod křídla Season Of Mist, možná poukázáním na dospělejší formu black metalu, ale zanechme spekulací. Vertigo je sice obléknuto do úplně jiného ošacení než předchozí počiny a zásadní převrat je viděn v logu kapely. Spokojen zrovna dvakrát nejsem, ale při delším pozorování onoho obrázku zjišťuji, že je mi to vlastně i jedno. Nejvíce jsem stejně zvědav na hudební vývoj.

Ten výrazných rozdílů nemá. Ale stejně musím neznalých materiálu seznámit s faktem, že tento počin má jakýsi ucelenější charakter. Vypadá semknutěji, než jeho předchůdci. Zdá se, že dostál rozměrů koncepčního alba, už díky výskytu tří intermezz, které jakoby spojují / rozdělují jisté části alba. Zvukem se Koldbrann vyhoupli do čistšího výrazu, což je mi celkem líto, neb v black metalu si na čistotu vážně nepotrpím. Jsem spíše rád za syrovější a neuhlazený sound. Převelikou újmu utrpěly bicí nástroje. Jejich sound je… jak bych to jen řekl… zničený. Kopáky znějí jako jeden z nejhorších automatů a snare zvoní taktéž nevábným způsobem. Celkem velké zklamání… Soustředím se proto raději na odkaz hudební – řemeslný.

Koldbrann dlouho nečekají a pozvolna rozhýbávají své sírou nasmrádlé kosti. Oproti starším výpalnějším věcem se setkáváme s jistým zvolněním a převážně středním tempem. Nicméně na škodu to není a kapela, jak se zdá, se zde celkem našla. Dobře znatelný odklon můžeme zachytit v pátém songu Stolichnaya Smert, která se projevuje jako energická black’n’rollová skladba s občas šílenými vokály. Naproti tomu Phantom Kosmonaut působí velice přesvědčivě a navrací posluchače zpět do nezběsilých vozíků této horské dráhy pro satanská dítka. Při zpětném pohledu nabývám čím dál tím většího dojmu, že Koldbrann více směřují k zemitější hudbě, než bylo jejich prapůvodní přesvědčení. Více nacházím prvky energického thrashe a punku, které se nebojím společně s přísadou blacku sjednotit pod jednu střechu black’n’rollu. Ale nutné si uvědomit, že tento prvek není ve všech skladbách zastoupen. Vertigo spíše předznamenává možný budoucí vývoj, který se tak může skvěle shlédnout právě ve výše zmíněné odnoži. Netvrdím nic na jisto, spíše spekuluji a hádám. Drtivá většina desky se nese především ve středním tempu typického black metalu. Další výjimku vytváří závěrečný kousek Inertia Corridors, kde se setkáváme se znatelným přídavkem kláves. Ty pak dělají skladbu jedinečnou a rozhodně ji neshazují, ba naopak. Celá píseň pluje nad všemi ostatními daleko výš a zdá se být tou nejlepší z celého alba. Možná je to dáno právě svou rebelskou aurou, možná pomalejším tempem, ale rozhodně je jiná a především originální.

Vertigo je albem, které umocňuje význam svého žánru. Dává na vědomí, že black metal ještě není úplně mrtvý, ačkoliv se nachází v místech, kam se nikdy dostat neměl. S tím už nikdo nic neudělá a nezbývá než se prodírat nekonečnou záplavou nahrávek a vybírat tak z nich ty lepší, které mohou stát za obdiv, nebo přinejmenším za poslech. Jednou z nich je právě čerstvá dávka jedenácti stop Norů Koldbrann.