Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dustborn - Dethroned

DustbornDethroned

Jirka D.26.11.2019
Zdroj: CD v jewel case (# MGR-24362) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Debutující a zoufale nepůvodní Dustborn stojatými vodami tuzemského metalu nepohnuli. Ostatně nic jiného snad ani nešlo čekat.

Začít recenzi debutní desky Dustborn prohrabováním se v historii kapely znamená nakálet si do vlastního hnízda, protože všechny zprvu snadné stopy vedoucí k Desire for Sorrow (TADY jsem o nich nehezky psal) se začínají brzo zamotávat. Kapela začala fungovat v roce 2017 a iniciovali jí bývalí členové DfS, kteří podle mého názoru pouze založili paralelní protestní linii a hned v úvodu mě napadá otázka proč? Proč tříštit energii mezi dva projekty, které nota bene nehrají nic zas tak zásadně odlišného (klávesový metal, tu spíše black, jinde zase death), když by šlo směřovat veškerou snahu na projekt jeden a zkusit konečně vybřednout z té průměrné české kaše?! Nemáte občas pocit, že se ve všech těch kapelách, bočních projektech a nových kapelách vzniklých na troskách tři roky starých kapel začínáte ztrácet?

 

Další potíž pro jedince, kterému je krátká historie a kapelní pletichy v paži, jsou promo fotky, které by (jaké překvapení...) chtěl nebohý recenzent připnout do recenze. Většinou se na nich vyskytuje šest členů, ale v bookletu CDčka jich je na fotce jenom pět. Zábavnou se pak zdá informace o sestavě, která desku nahrála, protože tam jsou jen čtyři jména a pak řádka hostů. Já vím, možná vám to připadá, že se tu přehrabuju v nesmyslech, ale opravdu jsem ze staré školy a mám rád, když vím o kapele takové ty základní věci – kdo v ní hraje, kdo ne, kdo tu desku nahrál a proč na fotce v desce je to jinak než v textovém doprovodu. Pro mě je to zmatek, který je první informací o tom, že všechno to další už z principu nemůže být dobré.

 

To všechno další je dvaatřicet minut metalu na pomezí blacku a deathu s klávesami, které mě neprovokují tolik, kolik jsem si před poslechem myslel. Tím rozhodně netvrdím, že máte před sebou soudobou desku a že klávesy, potažmo jakákoliv další elektronika, přinesou svěží vítr do zatuchlých vod domácího klávesového metalu. Kdepak. Úvodní song jakoby vypadl ze šuplíku Dimmu Borgir s letopočtem konce 90. let, tedy z období desek Enthrone Darkness TriumphantPuritanical Euphoric Misanthropia. Je to ostatně nejsilnější vliv, jaký na desce zaslechnete a místy se budete červenat až na pr na tváři, jak silně se tahle severská formace propsala do zvuku Dustborn. Z toho pak zcela přirozeně vyplývá řada nepříjemných otázek o důvodech, příčinách, kvalitách, smyslu takového počínání. Ale budiž, taky mám svoje ideály.

 

 

Dustborn lze objektivně připsat k dobru fakt, že tohle album neuráží a poměrně svižně se sype vpřed. Bez hluchých a zatuchlých míst, bez přešlapování na fleku. Má elán, má drajv a jedinou výjimkou je skladba Only Memories Survived, která oproti ostatním představuje hodně slabý odvar a zachycuje kapelu skladatelsky vyčerpanou. Většinu hracího času ale album osciluje mezi rychlými, blackem vonícími pasážemi, které prostřídává pomalejšími, spíše death metalem inspirovanými částmi, které by ale zlí jazykové označili za houpavě nu-metalové a přišili třeba ke KoRn (ostatně ladění vícestrunné kytary je přesně z toho ranku, zkuste hned první River Stained Red). K tomu klávesy epického rozměru, které někteří rádi označují za symfonické, aby událostem dodali na důležitosti a velkoleposti. Ne, ta tam není a se symfonickou hudbou toto nemá společného nic, stejně jako s Emeperor nebo Septicflesh, ku kterým mám pocit, že kapela dost okatě vzhlíží. Rychlý průlet celou deskou pak znamená závěr celkem rychle a snadno zapamatovatelné šablony, ve které se Dustborn točí pořád dokola a nic nad její rámec nepřináší. Takový metalový kolovrátek.

 

Zvuk desky je potom naprosto sterilní, ale podle soudobých měřítek více méně v pořádku. Je sice přehulený za hranici pohodlného poslechu, ale po pravdě jsem nic jiného ani nečekal - sražená dynamika pak samozřejmě zabíjí jakákoliv možná překvapení, třeba když se ve čtvrté Age of the Serpent ozve nařvaný cosi jako sbor a vlastně není skoro slyšet. Nebo když ty rádoby symfonické pasáže mají skladbu posunout kamsi výš a znít honosněji, a ony se pouze utopí v tom hluku okolo. Není to zábavné, je to jenom smutné. Jinak mě ale zvuk svou čistotou a přehledností spíš překvapil, což ale neznamená, že se něčím podobným chci živit každý den. Ani náhodou. Grafika titulního obrázku je dle mého soudu směšná, ale komu na tom záleží? Průměr, spíš lehce pod. To je maximum, co lze z desky, jako je tato, vymáčknout, když budete hodně chtít.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky