Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celou dekádu si museli příznivci surových mlátičů Antaeus počkat na novou desku. V sestavě této smečky se vystřídala celá řada známých i neznámých muzikantů, aby nakonec zůstala činná jen dvojice démonů MkM na vokálech a Set na kytarách. Ani jeden nepamatuje úplné začátky, je proto otázkou, zda je možné mluvit o návratu v pravém slova smyslu. Na druhou stranu jsou to tito dva, kteří od svého nástupu do party drželi Antaeus pevně v rukou. Co čekat po deseti letech od poslední mega záležitosti Blood Libels, která byla vpravdě vrcholem diskografie kapely? Je možné navázat na surově atmosférického předchůdce a je vůbec nutné na cokoliv navazovat?

Dvojici doplňuje šílený tlučmistr Menthor, kterého každý zná (Lvcifyre, Enthroned, Nightbringer…) a všichni ví, že tento pán mlátit umí. Přiznám se, že jsem si prvně mylně myslel, že Set, který obstaral všechny nástroje a na bicí si netroufaje, použil bicí automat. Ano, tak plechově a primitivně zní bicí. Překvápko? Kdo zná Antaeus delší dobu, tuší, že se žádného muzicírování nedočká. Pokaždé šlo o vyhlazení jakéhokoliv citu a vkusu. Ne jinak je tomu i nyní. Myslím ale, že je škoda, mít v zádech tlučmistra podobného kádru a nevyužít jej k zajímavějšímu výsledku. Condemnation je špinavý bordel s menší příměsí disharmonických vrzanic. Jednoduše – nic příjemného ani hezkého tohle album není.

Bylo (ne)dobrým zvykem, že každé ze tří full-lenght alb vyšlo pod jiným labelem. Nyní bouchněte šampáňo! Antaeus poprvé vydávají desku pod stejným vydavatelem jako minulou. Na druhou stranu, být zaštítěn temnou společností Norma Evangelium Diaboli je terno a příhodnější jméno na štítku pro podobné zlo jen tak nenaleznete.

Rád bych (slovo rád není vhodné ve spojnici s Antaeus) novinku nazval vynikající nahrávkou, bořící hranice žánru, rozvíjející mistrovství, které členové páchají v předních pojmech toho nejzajímavějšího z black metalu. Antaeus jsou příliš vzdáleni všemu podobnému. Na Condemnation se dočkáte pouze násilí a války. Zvuk je opět natolik hnusný, že musíte vynaložit veškeré úsilí, abyste se vším ukrytým pod nánosem smradlavého bahna nějak prokousali. Pro běžného konzumenta představuje novinka francouzské bestie nestravitelné žrádlo pro psy. Jako když vás někdo hodí do šicího stroje a zběsilou rychlostí vás sešije do malé kuličky. Pak stehy roztrhá a poleje kyselinou sírovou.

Surově zuřivé vypalovačky jsou občas proloženy pa-ambientem, rozumějte divnozvuky nepříjemně rozvíjející už tak dost prašivou atmosféru. Existují pouze dvě hladiny hodnocení. Absolutní odpor, tedy nula nebo frenetické nadšení zvrhlých bláznů, co Antaeus dávno znají a vědí, co očekávat. Je ovšem možné, že mezi nimi bude někdo, kdo je až tak šílený, že v Condemnation hledá, bádá a zvažuje. Ten pak může namítnout, že se novinka nevyrovná předchozí tvorbě Antaeus a že díky robotickým bubnům, je nahrávka příliš monotónní.

Moji tvář po všem tom nadšení z návratové desky brázdí rouhavý úšklebek, který říká, že nejlepší album bylo stvořeno na Blood Libels a Condemnation udělá radost (zase to slovo) zejména ortodoxním příznivcům surovostí a ne širší veřejnosti, jak tomu bylo v případě minulé desky. Je pak na zváženou, co je lepší. Zda zaujmout jen pár maniakálních zuřivců nebo i ty, co neradi stojí na místě a touží po neustálém posouvání hranic. Faktem je, že se Antaeus na Condemnation s ničím nepářou. Deska je natlakována jako papiňák před výbuchem. Kdo touží po masakru, neměl by nechat nejčerstvější mrtvé dítě francouzské bestie bez povšimnutí. Za prokletí ledabylé společnosti tato fošna určitě stojí!