Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aniž by to logo kapely jakkoliv naznačovalo, Dysangelium hrají death metal (zdroj Bandzone). Zdá se, že touha lehce se odlišit nebo prostě jen užít mimožárnové estetiky v rámci loga zase jednou vzala za své. Když takové logo umístíme na obal s klišovitým, anti-křesťanským motivem a titul alba vysadíme bezpatkovým písmem, dílo může být považováno za dokonané. Název alba raději ponechám bez většího komentáře – demu raných Belphegor by slušel jen z poloviny. Vizuál ale stranou, přejděme k hudbě.

Desku „rozjede“ minutu a půl dlouhá intro nuda. Třicetivteřinová stopáž by bohatě stačila a snad by měla být i nepsaným pravidlem. První regulérní skladba Apocalyptic nastoupí poměrně s vervou. Vše odsýpá, melodičtější riffování úplně neurazí, vokál lze zařadit k více méně slušně odvedenému průměru. Pomalu jsem se naivně začínal těšit na slušnou porci tuzemského death metalu. Jenže! Hned po první půlminutě se kapela zasekne, aby se opět rozjela s nájezdem ala staré fláky Krabathoru. Thrashující riff, ke kterému se přidává cinkající basa. Takhle konstruované, nathrashované nájezdy považuji za strašnou, s prominutím, slámu, byť se sluší říci, že si kapela dává záležet. Ze slámy, ale drahokam udělat nelze, maximálně postavit strašáka. Tuším, že v našich luzích a hájích bude mít tento prvek pozitivní ohlas, zvláště v době, kdy nám tu panuje nesmyslná nostalgie Krabathorovského retra. Směrem do zahraničí a v rámci nějaké estetičnosti, řekněme i vyšší kvality hudby (death metalu), jde jen o úsměvný exotismus.

Většina skladeb se těmito nájezdy a na ně navazujícími riffy prezentuje na svém začátku a ke konci. Občas mám pocit, že bloudím v kruhu a jednu skladbu poslouchám dvakrát, popředu a pozpátku. Když mezi tyto hitově thrashující nájezdy rozmístíte ty opravdu nejblbější, big beatové riffy z posledních desek Incantation, k tomu je ještě trochu Hypnosovsky počeštíte, dílo je opět dokonáno. Z riffování stylem tamtadadá ta-ta-ta a jeho mírných variací mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou a zdárně doposlechnout „Holykaust“ do konce mi činí nezměrné potíže. Nemohu nezmínit jeden z „vrcholů“ nahrávky, skladbu Dysangelium, kde po 2. a 4. minutě kapela přijde s naprosto uzemňující rytmickou pasáží, na jejímž konci už chybí jen zaskandování jména oblíbeného sportovního klubu kapely. Death metal se vším, co na něm je kvalitní a dobré tady dostává řádně nakopáno do zadnice.

Skladby celkově dávají na odiv svou šablonovitost, a když nenudí, tak prudí, tedy pokud od hudby chcete víc než nenáročnou zábavu k pití piva a probuzení vzpomínek, jaké to tehdy bylo. Kdyby ze skladeb alespoň čišelo víc energie! Namísto toho pasáže, které by měly drhnout, drbou pod nosem. Pár slušných riffů pouze zalechtá někde na chodidle, namísto aby řádně přitvrdilo muziku. I díky plochému, poměrně nastředovanému zvuku, kterým trpí celá nahrávka, ponejvíce ale pomalejší pasáže a jednoduché thrashové drbačky (Overkill má větší drajv), vynikají slabiny v kompozici a nápadech kapely mnohem více než u prvotiny „Maniachrist“, kterou tmelil zvuk bicích svou energií. I ty natremolované riffy víc štípaly na debutu a řekl bych, že také kompozičně byla deska svěžejší.

Pravda, nad leckterými nedostatky šlo přivřít oči, šlo o první počin, ale i tak nemá „Holykaust“ drajv, ani nápady svého předchůdce. Příliš takový sesun kvality směrem dolů nechápu. Samotné bicí zní ploše, bez síly, ačkoliv řemeslně na úrovni. S tím souvisí další věc, kterou vnímám jako poměrně nešťastnou. Muzikantsky Dysangelium na žádném postu vysloveně nikterak nestrádají, jen by to chtělo všechno popostrčit správným směrem. Například ve skladbě Oblivion (a třeba i pohaněném otvíráku Apocalyptic) lze slyšet, že možná ještě není na čase odhodit dva konce nad kapelou rozlomené hole do ohně. Přeci jen, co kdyby... Něco mi prostě říká, že někdo v kapele tuší, kterým směrem vede cesta.

Co napsat úplným závěrem? Snad že naše země není čistému a kvalitnímu death metalu zaslíbená. Rádi se tu bavíme, věci zlehčujeme a nesvatých rouhačů, pekelníků ve zbrani by pohledal. Ačkoliv značně skeptický, ještě zkusím svůj slech upnout k další desce a budu věřit, že Dysangelium přijdou s kvalitou a ne zábavnou nostalgií pro fandy zkostnatělého death/thrashe exkluzivně vyrobeného pro tuzemský trh.