Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
E-L-R - Vexier

E-L-RVexier

Victimer12.4.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Druhý a neméně povedený trip E-L-R, kteří svým hypnotickým metalem znovu poručili větru, dešti.

Vexier je slovo mnoha významů a zní stejně tajemně, jako zní sama kapela E-L-R. Post-metalová trojice ze Švýcarska, která tak nadchla svým debutem Mænad. Název Vexier si lze vyložit různými způsoby, a to je na něm to lákavé. Zmíním jeho latinský původ od slova "vexare", v některých dialektech je zase chápán jako logická hra, prostě puzzle. Poučné to vědět, ještě poučnější si album naposlouchat a snažit se podniknout vlastní cestu do jeho hudební duše. Je to znovu skvělý poznávací výlet.


Vexier je druhé album kapely, pro kterou může být stylizace škatulkou post-metal stejně správná jako svazující. Je v ní totiž víc. Hudbu E-L-R je dobré brát jako metalový rituál. Doomový, psychedelický, provoněný šamanismem, svíčkami, květinami a přírodou jako takovou. Je tu znatelný odkaz na melancholii shoegaze a dohledat se dají i post-rockové nitky. S klidným svědomím tedy můžeme o E-L-R hovořit jako o magickém doomgaze, což je zároveň škatulka, kterou jsem si k Vexier vybral jako nejvhodnější. Znovu se setkáváme tváří v tvář temné hradbě pocitů, z nichž nás některé vtáhnou do jemnější a atmosféričtější polohy kapely, a další si zase nijak nezadají s primitivnější a pudovou výbavou. I ta k E-L-R neodmyslitelně patří a není to jen o snadno vystopovatelném vlivu black metalu.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/elr%202022.jpg


Oproti debutu Mænad jsem zprvu z novinky necítíl tolik magie a mohutnosti. Epické výpravnosti. Rituál Vexier mi v tomto ohledu přišel živelnější, přímočařejší, snad i rozvernější. Nakonec jsem ale došel k tomu, že to bude spíš tím, jak si kapela ve svém vlastním teritoriu buduje nové cestičky a jak pevně přitom zůstává zachována její původní podoba. To zemité a mystické gró. Moment překvapivosti a ohromení se sice nedostavil způsobem jaký jsem očekával, ale o to víc se potom novinka otevřela a rostla každým dalším poslechem, aby postupně vyjevila svá tajemství.


Jen trochu v jiném nastavení se vrátila typická kytarová hradba. Ty původní znaky, v nichž koluje nespoutanost a živočišnost rozvážně gradujících skladeb. Doomové eposy s uprostřed vřavy pohupující se basou. Znovu jako by ožily jeskynní malby a zaklínadla a kapela spustila svůj vizuálně atraktivní obřad jako jemně tkaný gobelín. Lesem se opět prochází drobná divoženka a zve nás dál do své říše. Jen tak do přírody, která se po pár minutách stane o dost mystičtějším místem, než jsme zvyklí. Provádí nás skladbami, kterých oproti debutu o jednu ubylo. Je bosá a tančí. Je elegantní a krásná, ale mějme se před ní na pozoru, umí přece čarovat.


Album Vexier z každé strany orámovaly dva dvanáctiminutové kolosy, Opiate The Sun a francouzsky zpívaná Forêt. První pomalu a obezřetně vtáhne do celého příběhu alba a druhá nás již jako namlsané a s celým rituálem seznámené (m)učedníky provádí velkým lesem a ukazuje nám jeho krásy i nástrahy. E-L-R k novince natočili hned tři videa. K Opiate The Sun a taky k Seeds dali na vizuál a uměleckou formu, u Fleurs of Decay si kapela zahrála tam, kde jí je nejlépe. V prostředí svíčkami osvícené temné místnosti. Všechna videa fungují a předávají co mají. U Seeds mimojiné to, jak dokonalé může být spojení metalového rituálu s atmosférickým shoegazingem. Je fakt, že současní E-L-R krmí svou hudbu paprsky posmutnělé naděje víc a jsou slyšitelně blíž klasickému shoegaze vyznění. Všimnout si toho lze i po stránce vokálů, kde se esoterické nápěvy mění v atmosférické povídání si s oblohou, po které jen tak plují mraky. A přitom se nemění nijak dramaticky, ale souzní spolu. A pokud jsem mluvil o přímějších a schůdnějších E-L-R, měl jsem na mysli hlavně skladbu Three Winds, kdy to na poměry kapely vážně kvapí. Meditace se nemění, mění se jen její tempo.

 


Jakým způsobem u mě postupem času album vyrostlo, to reprezentují hlavně dvě závěrečné skladby. Jak Fleurs of Decay soustředěně pomalu rozplétá své nitro a jak soustředěně přitom celá kapela působí, má svoje kouzlo. E-L-R v celé své kráse a přirozenosti. Výpravní, hypnotičtí, ale také agresivní a ve svazku s blackmetalovými ozvěnami. Tady si ta jejich divoženka může utancovat nohy. A pak je tu finále ve formě lesní hymny Forêt. Přírodní zvuky ke kapele neodmyslitelně patří, ten pocit obřadnosti se musí trochu nastavit, ať to má tvar a návaznosti. Ani Forêt se nevyhne kvapíkové pasáži a zrychleným emocím, ale jinak je to velká lesní tryzna, kouzelnické tvarování představ o lesním chrámu, ve kterém je hlavním průvodcem mužský vokál.


Když jsem končil recenzi na debut Mænad, přišlo mi, že ho v konečném hodnocení trochu šidím a zpětně jsem věděl, že jsem měl 5% přihodit, možná rovnou 10%. To nadšení každým okamžikem rostlo, stejně jako rostlo samo album. S Vexier jsem si po této stránce užil víc práce. To se odtajnilo o poznání stydlivěji, pomaleji. Výsledek je ale znovu podmanivý a kouzlo E-L-R dál funguje. Proto už při hodnocení nedám na žádné spekulace a nějaké čekání na lepší příště nedopustím. To se k podobné hudbě ani nehodí. Jen to, jak se jí nechat pohltit, prorůst a ona si sama řekne, co potřebuje. Já jsem s Vexier smířený, ale přesto si myslím, že mi může ještě neco málo prozradit. Je to ale jedna z nejlepších desek, kterou jsem zatím měl možnost letos slyšet, to vím jistě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky