Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Progresivní scéna se neustále vyvíjí. Jak moc je ještě vůbec skutečně progresivní, je otázkou diskuse, polovina scény si mlátí sekané riffy odkoukané odněkud z metalcoreu a ta druhá polovina se snaží o sedmdesátkový feeling. Kdesi mezi těmito koly ještě vzniká řada velice zajímavých čistě instrumentálních věcí a jako bonus se k tomu všemu ještě dá označit velká část neustále se posunující djentové scény. Dohromady je toho hodně, ale za skutečně cenné klenoty lze z toho všeho ve finále považovat jen skutečně málo.

Je tu ale jedna z odnoží, ve které to příjemně vře už velmi dlouho, přestože tam vzniká jen velmi málo povedených věcí. Řeč je o lehce rozmáchlejším progresivním rocku, který do sebe roubuje filmově laděnou atmosféru; většinou je řeč o vlně „cinematic rock“. Z těch známějších spolků se k tomuto pojetí asi nejblíže dostala Anathema. A Earthside jsou dalším zástupcem, kterého bych do této škatule zařadil a kteří pochopili princip, na jakém tento styl stojí a jak to dělat skutečně dobře.

A Dream In Static je deska, kolem které se to už od začátku hemžilo zajímavými jmény. Že to na druhou stranu nic nezaručuje, uznávám, tady ale někdo věděl hodně dobře jak na to a ta jména okolo jen zaručila, že se tomu dodá „přidaná hodnota“. Earthside nahráli nezvykle silnou kombinaci snových atmosfér v kombinaci s důrazem na kytarové vyznění a vše zastřešili spoluprací s Moscow Studio Symphony Orchestra. Já kombinace rockové, natož metalové kapely s orchestrem povětšinou nesnesu, většinou se totiž jedná o jedno velké pozlátko a snaživé klamání tělem / orchestrem, co zakrývá skladatelskou / tvůrčí impotenci. Orchestr je navíc mnohdy tak „úchvatně“ zasazen do konceptu, že pouze přehrává to co samotná kapela a je proto zoufale nevyužit. Nebo naopak hraje cosi, co se s kapelou vůbec nesetká a říká se tomu nadčasové pojetí. Aneb kdo nepochopil, je hlupák, ačkoli to vůbec nemusí dávat smysl. Earthside nejsou naštěstí zástupci žádné z těchto forem života, orchestr je využit pouze tam, kde zesiluje dojem a kreslí poutavou atmosféru. A jeho party nejsou složeny blbě, není v nich snaha o pompu / cukrátka / disharmonie, zároveň je tato spolupráce pouze ve dvou skladbách.

Earthside procestovali šňůru se Soilwork a Soulfly, především ale předskakovali Leprous s jejich posledním turné k desce The Congregation. Jejich hudba je vzdáleně podobná všem zmíněným (Soulfly spíše ve vlivech world music), Bjorn Strid ze Soilwork je každopádně jedním z více hlasů na desce. Že se Earthside spolupráce s mnoha rozdílnými umělci vyplatila, to zažívá posluchač po celou stopáž desky. Uslyšíte Lajon Witherspoona ze Sevendust, který umí podat krásně vypjaté pasáže s přirozeností, co bere dech. Dostane se i na zpěváka z mých oblíbenců Skyharbor (ta zmíněná progrese v djentu je právě u Skyharbor něco parádního), totiž Daniela Tompkinse (též veličina Tesseract). Aby toho nebylo málo, v poslední skladbě si ještě zapěje Eric Zirlinger (Face The King, Seer). Prsty v desce mají na producentské sesli a mixáži lidé okolo Opeth, Leprous nebo Bloddbath. Stačí?

Desku A Dream In Static otevírá osmiminutová The Closest I've Come, což je pro začátek vystřídání všech kytarových poloh, jaké mají Earthside rádi a naznačení, kam se to všechno chce ubírat. Druhá Mob Mentality začíná napjatě, nervně, až se postupně rozjede spolu s Witherspoonem do grandiózních výšin, orchestr je znatelný pouze tam, kde je ho potřeba a celé to má svůj intenzivní děj. Tady poprvé kapela ukáže svůj um, na ploše necelých deseti minut udrží skladbu funkční a bez problému střídají klidné, až tiché pasáže jednu za druhou. V kontrastu bych především vyzdvihl instrumentálku Skyline, která je se svou stavbou podobná úvodníku, hodně je v tom cítit djentový opar a přitom to kapela nechrlí sekaně, nasraně, naopak je v tom lehkost a nadhled. Vyzdvihuji též velice originální zařazení řvouna Strida ze Soilwork, kterého považuji i nadále za jednoho z nejlepších a nejcharismatičtějších metalových pěvců současnosti. Jeho hlas je kapku jinde než u zbytku osazenstva, skladba s tím počítá a dává mu prostor. A v těch kontrastech jsou Earthside nejsilnější. Dokáží v polovině skladbu utnout a zařadit sebejednodušší klavírní vyhrávku, na kterou nabalí vzletné motivy a je radost poslouchat, jak si v tu chvíli celá kapela hraje a každý má svůj prostor. Takhle si představuji současnou progresi, která nemusí nutně čerpat ze sedmdesátek / osmdesátek. A můžete v té hudbě slyšet cokoli, však to přece nemusí mít žádné hranice.

Muzikanti neexhibují, nikdo se nesnaží utrhnout si místo pro sebe, hypertalentovaný mistr řemesla, kterého je všude plno / tj. nezní to jako sólovka kytaristy nebo zpěváka. Earthside neznějí technicky jako Leprous, zároveň se neponořují do atmosfér až tak hluboko jako Anathema. Není tu místo pro umělé rytmy automatu, nezachytil jsem ani množství zpětných (a všelijakých dalších) smyček (valná většina moderních kapel má totiž pocit, že bez toho nebudou moderní). Přesto zní kapela svěže a současně. Vzdáleně bych je přirovnal k zasněně dejntovým Skyharbor, Poslechněte si Entering The Light a pochopíte, že přirovnávat by šlo k mnohým, ale nic tohle úplně přesně nevystihuje.

Slabiny deska nemá. Umí mě příjemně uspat, protože hudba geniálně plyne a mysl si brouzdá, přemýšlí – pak stačí být unavený a celý organismus se u toho s chutí pustí do snění. Není to slabinou desky, je to její devizou. Hodně povedený je i obal, ačkoli bych jej s odstupem zařadil do typického obalu desky progresivní kapely. Těchto koláží jsou všude mraky.

Zbývá konstatovat, že pokud kapela ustojí úspěch a bude se jí i nadále dařit, těším se na pokračovatele tohoto debutu.