Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Avatarium na svém debutu z roku 2013 navázali na tu nejlepší tradici Candlemass, jak jen mohli. Sestava se do dnešních dní nezměnila ani o píď a Edlingovo těleso mohlo roztáhnout už svá vlastní křídla. Poklad v podobě vokalistky Jennie-Ann Smith se pánové rozhodli vyhladit ještě do vyššího lesku a následně jeho vlastnosti zneužít k dalšímu tkaní vlastních přestav a hudebních tužeb. Avatarium se vydrápali z hnízda a svým opeřením už jen vzdáleně připomínající rodiče, z nichž vzešli. Je otázka, kdo z původních příznivců pohled na nově vymalované vzorce unese. 

Zapomeňte na prvotinu, Candlemass odér dávno vysála vzduchotechnika a do vyčištěného prostoru je hudebníkům možno vmísit cokoliv; a že toho náruživě využívají, je již nasnadě. The Girl with the Raven Mask se diametrálně odlišuje od svého prvorozeného bratra a razí si naprosto svébytnou cestu jinudy, s jinými přáteli a životními vazbami. Avatarium skutečně povstali a utekli z ochranitelského full mamá hotelu do špinavé reality, která jakoby pozměnila jejich vyjadřování a vnímání. Jde o posun neočekávaný s ohledem na to, že Avatarium netvoří až tak mladé a ohebné proutky.

Příznivci klasického doom metalu mohou býti tuze zklamaní z nově nastoleného směřování Avatarium, kde hlavní slovo dostává sedmdesátkový rock s temným a místy až psychedelickým nádechem. Mnoha skladbám nezvratně dominují klávesy a především dávné rockové opary. Hammondy hřmí a John Lord se musí tetelit blahem. Ne, rozhodně se nejedná o nějaké severské upocené módní retro, které dohání to, co jejich scéna nestihla, když jí ujížděl vlak jihozápadně pod nimi.

Soubor udržel i tentokrát vzornou stopáž celého díla v rozumném měřítku, nerozmělňuje hudební nápady do zbytečně rozhlehlé plochy a neplácá se rádoby prog metalově po ramenou. Koncentrace a jakost jednotlivých motivů oslovují a nenacházím potřebu pitvat se s tím, odkud pochází původní stavební prvky. Mnoho nyní rozvíjeného bylo nepatrnými náznaky naznačeno již prvotinou, třeba onen odkaz na balady mistra Cavea. Mnohé současné retro spolky, polykající pilule a hrající psychadelický doom rock, vyznívají s předkládaným materiálem Avatarium naprosto směšně a bez hloubky. Avatarium dokáží vytvořit tak osobité mraky zasmušilých oparů a lačnící temnoty, že vstup do nich doslova podmanivě a podprahově našeptávají, a vy dobrovolně a rádi vstoupíte do jejich nerozebíratelných pout.

Zpočátku se člověk může leknout okatého odvržení kovového brnění souboru. Posluchač je prostě vržen neúprosným maršem do sedmdesátkového rockového reje, který pro potřeby Avatarium nejlépe předkuli samotní Uriah Heep. Po doomu jejich počátků ani slechu ani vidu. Jak jinak důrazněji naznačit odstřihnutí od pupeční šňůry?! Rasa Black Sabbath a mateřské znaménko psychedelického rocku tak nejednou dávají vzniknout krásnému temnému vzepětí a proplétání se navzájem. Vzletné momenty, tvrdé tíživé rány a teskné rozjímání se řeší i nyní, ale jinak než na prvotině, více od jádra podstaty a dospěleji. To může vyplynout jen z kompoziční jistoty, a tu Edling naprosto vyzařuje.

Zmíněná komprese nápadů kapelu doslova usvědčuje z jejich plýtvání. Nejedna propracovanější skladba působí jako paleta, kde každé barvě spektra je věnován nebývalý prostor pro rozmíchání do rozličných jedovatých barevných nádechů. Dominující klávesové plochy, naprosto unikátně vystřižené z dávných dob, ožívají v uvěřitelných a uhrančivě životných skladbách a ducha pradávných Uriah Heep cítím zhmotněného vedle sebe. Tam, kde na prvotině zatloukala doomová monumentálnost, nyní dominuje rocková rozmanitost či temný rockový opar a jemnější prvky jsou zapojeny rafinovaněji. Ne že by už nedokázali Avatarium zachrastit kovem nebo ho infikovat blízkovýchodními prvky. Kovová složka je jim nyní spíš na obtíž, neb by s ní nedokázali dojít tam, kam s druhým velkým albem "The Girl with the Raven Mask" došli. Je to krásné putování a radost pohledět na tu rozmanitou scenérii!