Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

„The Direction of Last Things“ je neustále odsouvaný rest z loňského roku, který se mi na rozdíl od „Habitual Levitations“ nevešel ani do širšího výběru ročního zúčtování. Právě deska minulá pro mě představuje vrchol co do počtu zatím celkem skromné tvorby chytrolínů Intronaut, jakkoliv nemám problém s tím, že jiní svůj vrchol hledají v zakouřeném údolí. Obě desky mají mnoho společného, pro některé bylo vše důležité řečeno už v roce 2010, pro jiné bylo jen něco naznačeno a teprve o tři roky později dotaženo do úplného finále. Proti gustu … znáte to.

Na novou desku Intronaut potřebovali dva a půl roku a v kontextu jejich historie bylo víc než jasné, že očekávat něco jednoduchého a prostého rozhodně nešlo. Tahle kapela je kapelou techniků a hračiček, kteří s příznačnou lehkostí pojí metalové závaží se vzdušnou atmosférou ambientně laděných ploch, a to vše ruku v ruce s instrumentální složitostí a skladatelskou jistotou. Chtít po nich zlevněné album v rámci sezónního výprodeje nelze, nic takového neumí.

Novou desku by šlo komentovat zhruba tímto způsobem, vzbudit v sobě i ostatních pocit spokojenosti s tradičně nadstandardní prací a tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku. To by šlo a bylo by to snadné. Jenže upřímně nic takového tvrdit nemůžu. Nejen že si s nahrávkou i přes dlouhou seznamovací dobu rozumíme jen tak napůl, ale s přibývajícím časem vlastně docházím k závěru, že původní pochybnosti narůstají a vzdálenost mezi námi roste.

Rozhodně nemám ambice zpochybňovat, že Intronaut jsou stále dobří a technicky na výši. Stejně tak je asi všem jasné, že podobně zmáknutých desek není tolik do roka a svým způsobem jde stále o první ligu a pro mnohé možná o etalon progresivního metalu. Můj problém s albem by šel trochu šalamounsky nazvat až přílišnou snaživostí, kdy díky záměru o co možná nejperfektnější výsledek autoři opouští původní myšlenku - v tomto případě myšlenku prosté hudební skladby. Deska minulá byla složitá, ale poslechově velmi příjemná a po jejím dohrání mám vždycky chuť na druhé kolo. Desku aktuální koušu složitě, klopýtáme vedle sebe a mnohdy marně hledáme společné odpovědi na zcela prostou otázku - k čemu to všechno?

Mnohé ve své podstatě napovídal už klip ke skladbě Fast Worms, v němž je řádně nasupené metalové těleso zachyceno s nástroji, jejichž přirozený zvuk naprosto nemůže stačit té rubanici kolem. Opět se nabízí úplně stejná otázka - k čemu to všechno? Čistě pro pěkné obrázky? Za ty roky jsem si už v metalové muzice zvykl na všelicos, na housle i violu, ale kontrabas je podle mě nonsens; dvojnásob pak z toho pohledu, že frajeřit lze snadno s bezpražcovou baskytarou (a že Joe Lester na minulé desce frajeřil skvěle).

Tím vším chci říct asi tolik, že současní Intronaut podle mě kladou větší důraz na efektní složitosti než na přirozené fungování skladeb a desky jako celku. A že svým způsobem opouští přirozeně znějící kapelu a stávají se tak trochu divadlem pro náročnější fanoušky, i když divadlem stále slušné úrovně. „The Direction of Last Things“ je bez debat úctyhodné dílo, ale z mého pohledu nastíněného výše ztrácí na uvěřitelnosti a sympatie se pozvolna vytrácí. Navíc je to ten typ techniky a progrese, po kterém mám touhu vytáhnout všechna cédéčka ZZ Top a poslouchat je až do rána.