Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes - The Pursuit

EchoesThe Pursuit

Jirka D.29.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Neinvenční, ale řemeslně dobře zvládnutá nahrávka

Pro dnešek se přesuneme do království za La Manchským průlivem a konkrétně do Winchestru, kde od přelomu desetiletky funguje kapela Echoes, která letos v březnu vydala svou první dlouhohrající desku. Na své si přijdou příznivci post rockových horizontů a emočně vypjatého zpěvu, což zavání jistou trendovostí až laciností a – bohužel – ona ta produkce Echoes trendová je celkem dost.

 

Pokud si představíte typické součástky podobných žánrů, v základu tvořené posloupností především na kytarách založených momentů (které kdosi výstižně popsal jako „před bouří“, „bouře“ a „po bouři“), vytvoříte si dost jasnou představu o tom, jak muzika Echoes funguje. Kapela beze zbytku přejímá zažité standardy a přemýšlení nad možnými cestami vývoje nechává jiným, čímž sice sama sebe diskvalifikuje z role žánrových tahounů, ale i dobře odvedené řemeslo může mít svou váhu a důstojnost.

 

A ona ta deska jistou váhu má. Kytarové party jsou napsány slušně a vygradovány až za horizont, umí se pohybovat v mezích slušnosti a ctít dobrý mrav. Bicí nijak nepřekvapují, albu dávají pevnou půdu pod nohama, ale jejich role je bez debat vedlejší. Samostatnou kapitolou je vypjatý a emocemi nabušený řev Joshui Thurbina, který se snaží možná až moc okatě strefit do projevu Shane Ochsnera (jemuž osobně věřím každé slovo), ale ze kterého často cítím spíš patos a přepjatost, což jde možná ruku v ruce s textovým obsahem. Vše slepeno dohromady drží tvar a formu, sice bez nápaditějších změn v průběhu desky, ale rovněž bez výraznějších propadů a výkyvů.

 

 

Z pohledu originality si netroufám tvrdit, že by šlo o zřejmé kopírování jednoho interpreta (i když třeba Amíci Hands napadnou nejednoho z vás), spíš mám dojem jakéhosi žánrového kompilátu inspirovaného dobovou módou a napsaného podle příruček vytvořených jinými. „The Pursuit“ pak ve výsledku působí sice poslouchatelně a technicky v pohodě, ale bohužel naprosto bezpohlavně a bez jakéhokoliv vlastního otisku. Bude to znít možná nevesele, ale o většině dnešní nadprodukce by šlo napsat v podstatě totéž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky